V posledních týdnech toho globální finanční trhy zažily celkem dost. V USA se problém na subprime hypotečním trhu přelil do dalších odvětví a okamžitě se objevily zprávy, že nastal/nastane credit crunch nebo alespoň liquidity squeeze. Úvěrová bublina praskla a zmatek na kreditních trzích podle Daniela Boutona ze SocGem prý může trvat i léta. Ve sloupku Johna Gappera ve FT (tuším, že z pondělka) najdete dobrý postřeh o tom, že bankovní trh již není co býval. Banky většinou, spíše než aby peníze samy půjčovaly, zabalí dluhy do různých méně či více exotických balíčků, které nabídnou dlouhé frontě nebankovních institucí (k otázce sekuritizace zde). Mám za to, že dnes je to je lepší než dřív, už jen proto, že riziko se rozkládá mezi více hráčů. Ale má to i své problémy. Čas od času se může stát, jako teď Citigroup nebo JP Morgan, že někteří zůstanou s miliardami dolarů cizích dluhů ve svých bilancích, protože je fondy rizikového kapitálu vypečou (pozn. je to zvláštní shoda okolností a načasování, protože fondy rizikového kapitálu jsou institucionální obdobou subprime dlužníků). No jo, kapitalismus. Co naděláte.

Z poslední doby je daleko zajímavější téma zahraničních státních fondů. Evropský komisař Peter Mandelson navrhuje zavést evropskou zlatou akcii a Angela Merkelová zase zvláštní agenturu, která bude přezkoumávat převzetí domácích firem zahraničními investory. Proč vlastně takový poprask? Státní majetkové fondy různých rozvíjejících se zahraničních ekonomik totiž v posledních letech nahromadily celkem hodně peněz (okolo 1800 mld. EUR a kolem roku 2015 to bude 12 000 mld. EUR). Jedná se o peníze kontrolované přímo vládami států jako Rusko nebo Čína, ale ty už je nechtějí držet pouze v různých méně rizikových dluhových produktech a začaly nakupovat akcie různě po světě. Je to celkem paradoxní jev, protože v posledních dekádách západní vlády své podíly v různých strategických firmách privatizovaly. Co včera jedna vláda prodala, si zítra jiná koupí. K tomu ke všemu ještě nemusí být moc kamarádská. Otázka tedy je, co s tím, když čínská vláda skrze takové fondy koupí od Wolksvagenu „naši českou" Škodovku? Čínské společnosti ovládají největší (ale bez hlasovacích práv) podíl ve fondu rizikového kapitálu Blackstone. Horké téma dnešních dnů na M&A trhu je případná čínská a singapurská investice do Barclays, nebo katarská do Sainsbury. S tou škodovkou to zase nemusí být tak vzdálená budoucnost....).

Je nutné se bránit proti takovým převzetím společností východními vládami pomocí zlatých akcií nebo různých agentur? Mně je bližší spíše anglický zdrženlivý přístup, který prosazuje v těchto věcech reciprocitu a transparentnost. Přijde mi to jako moderní a efektivnější variace na provázaná manželství šlechtických rodin v Evropě. Bratranci se přeci jen hůř utíná hlava než někomu „úplně cizímu".

Law&Economics Blog