Málokteré opatření předchozích vlád vyvolalo tolik emocí, ať už byly čistě politické, měly zásadní Aekonomický podtext, anebo osobní rovinu. Elektronická evidence tržeb známá jako EET však byla pro české politiky i podnikatele jablkem sváru od samého počátku. Nakonec experiment spojovaný se jménem bývalého ministra financí a premiéra Andreje Babiše (ANO) ztroskotal a po osmi letech jde jen o to, aby parlament zrušil odpovídající zákon. Tím také nastal čas na konečnou bilanci.

K vysvětlení eposu s názvem EET není třeba vytvářet dalekosáhlé úvahy o likvidaci a záchraně podnikatelského stavu, marném boji s korupcí, nebezpečí všemocného státu a velkokapitálu, či hrozbě příliš vlezlé digitalizace. V zásadě totiž šlo jenom o pár technických detailů, které se nepodařilo vyřešit.

Právě v technickém ohledu nebyl projekt úplně domyšlen. Tuzemská finanční správa převzala model elektronických registračních pokladen z Chorvatska. Na první pohled měl výhodu v tom, že každá pokladna v každém obchodě byla online napojena na centrálu Finančního úřadu, který tak mohl neustále sledovat, co se v kterém obchodě prodává a nakupuje. Přitom si mohl všimnout podezřelých výpadků a vyrazit na cílenou kontrolu.

Projekt online dohledu však ztratil své lehce orwellovské kouzlo, když do něho rok po spuštění zasáhl Ústavní soud. Podle soudců není třeba, aby obchodník posílal finančnímu úřadu data o bezhotovostních platbách, protože si je úředníci můžou sehnat jinde, například z výpisů bankovních služeb či od provozovatelů platebních karet. Tím se ovšem stal systém EET naprosto nepřehledným.

Finanční úřady byly zaplaveny nekonečným proudem údajů o tržbách, tyto údaje však byly neúplné, protože neobsahovaly bezhotovostní platby, kterých je v českých obchodech většina. Z pohledu úředníků a koneckonců také podnikatelů bylo ještě horší, že se přes všechny investice do digitálních sítí neomezila praxe osobních kontrol v provozovnách.

Zdá se, že není snadné pochopit, proč vláda nezvolila praktičtější variantu třeba po vzoru Rakouska. Není třeba systém u sousedů přehnaně chválit, ukazuje však, že stačilo nařídit obchodníkům elektronické pokladny s úložištěm dat, do kterého mohl úředník čas od času nahlédnout a potom dát obchodníkovi o návštěvě zprávu.

Ještě lepší model zvolili ve Švédsku, kde finanční úředníci využívají data z elektronických pokladen také k tomu, aby malým podnikům napsali daňové přiznání a odměnili se jim tak za to, že si pokladny pořídili.

Přesto pro tuzemský neúspěch existuje jednoduché vysvětlení. Zní to komicky, ale také v supermoderním světě digitálních sítí a špičkového softwaru platí prastaré pravidlo řemeslníků: Dvakrát měř a jednou řež.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy