V neděli 12. září se zavřely brány čehosi v Mnichově, co částečně oprávněně neslo název autosalon. Automobil je dnes sprosté slovo, takže oficiálně to byl salon mobility. Celý následující týden se rozebíralo, co se vlastně na tom autosalonu a kolem něho odehrálo. Dříve na sebe autosalony přitahovaly nevraživost, ono je to něco jako ples v opeře, i tam se tvoří uličky hanby. Tentokrát to ale překonalo všechny dosavadní standardy a vypadalo to ve zpravodajství, že tam zuřila revoluční vřava.

Mělo by to svoji logiku. Revoluce nepřicházejí v době, kdy je k nim největší důvod. V Rusku taky režim nepadl za dob Stalinova teroru, kdy byly plné koncentráky a lidé umírali v důsledku sociálních experimentů hladem. Padl, když se pokusil o alespoň nějaké polidštění. Pokud jde o automobily, nevraživost nebyla na pořadu dne v době, kdy nebyly žádné normy typu EURO, kdy se z výfuků valily černé dýmy a v ulicích byla mlha. Z dnešních moderních automobilů vychází (s malou nadsázkou) čistší vzduch, než jejich motory nasávají. Automobilky ujišťují, že fosilní paliva končí. V zeleném duchu se mnichovský podnik odehrál v plném rozsahu. Přestože se zelenost prosadila, byli jsme svědky barvitých výjevů.

Přijít to muselo. Čistě logicky vzato, v uhlí a ropě je uskladněn uhlík coby chemický prvek nashromážděný za miliony let. Co bylo skryto, v kratičké době rozfrncáváme do vzduchu. Určitě to není dobře, ať už akceptujeme alarmistické teorie oteplenistů, nebo ne. Uhlík jde ze země do vzduchu, s tím žádný Kremlík nehne.

Patřím k těm, kdo pokládají aktuální koncept elektromobilů za katastrofální slepou uličku. Povede nevyhnutelně k velmi složitému kolapsu. Může se stát východiskem pro technologický průlom. V jakém smyslu? Těžko předvídat. I kdyby elektromobily měly akumulátory na fyzikální bázi, nejedovaté a recyklovatelné, automobil coby prostředek individuální dopravy bude mít i pak zásadní nedostatek: jeden, maximálně pět, v krajnosti šest človíčků nárokuje objem v řádu desítky kubických metrů a váhu dvaceti metráků. Pamatujete na kreslené filmy Vladimíra Jiránka o autech? Jsou staré půl století – a vystihují problém i budoucnosti. V těch filmech vůbec nejde o to, čím jsou auta poháněna. Je jich moc a jsou všude, to je ta potíž. I kdyby nežrala nic a pohánělo je perpetuum mobile, žrala by prostor.

Ano, čeká nás kolaps a krize. Auta se zdraží a benzin bude brzy stát padesát kaček, pak si zvykneme na sedmdesát, je to jako s cigaretami, ty taky stojí balíček přes stovku. Stejně se bude jezdit. Že by děti chodily pěšky do školy, jako jsme chodili my? To nepřichází v úvahu. Spíš se něco vynalezne. Něco se stane. Krize je porodní bába inovace.

Třeba nám narostou křídla a budeme létat. Jen nevím, jak je energeticky utáhneme, když nebudeme smět jíst maso.

LN, 20.9.2021