Ještěže Jiří Paroubek vyhrál dvoje volby. Jinak by asi těžko nesl, že ho v evropské soutěži o největšího Jájínka předstihl francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Jeho přípodotky, že při předsednictví Evropské unie si vedl tak dobře, že by tam mohl vydržet další rok místo Čechů a Švédů, doplnili jeho poradci ještě skromnými poznámkami na téma úspěšného vyřešení finanční krize v Evropě (vida, ani jsme si nevšimli, že už je po ní) a neméně skvělého dojednání smíru mezi Gruzií a Ruskem. To je ta dohoda sestavená tak báječně jednoznačně, že z ní, na rozdíl od ostatních účastníků, Rusové usoudili, že mohou okupovat gruzínská města tak dlouho, jak uznají za vhodné – a tak také učinili. Dohoda zvedla prestiž Evropy natolik, že když si jakýsi bezvýznamný britský ministr zahraničí dovolil mít nějaké připomínky k ruskému počínání, tak ho jeho ruský protějšek seřval jak malého uličníka, což oběhlo v agenturních zprávách celý svět.

Ale zůstaňme u evropského přístupu k řešení finanční krize. Je nepochybné, že tím, kdo přišel asi s jediným možným řešením problému, byl britský socialistický premiér Gordon Brown. Finanční instituce jsou postiženy ztrátami, na jejich krytí jim chybí kapitál a ten je třeba dodat ze státní kasy. Pokud možno jen na nezbytně nutnou dobu. Vypadá to sice jako socialistické znárodnění, ale je to čin v současné situaci akceptovatelný, pokud je pojímán jako dočasný – a je to i nejlevnější způsob záchrany finančního systému. Kapitálově posílené banky vyčistí své bilance, hodnota jejich akcií stoupne a stát je může prodat se ziskem a z něj pokrýt své další náklady, které mu v době krize vznikly. Pokud to samozřejmě nebudou náklady obludné. Takové, jaké si ordinuje pod vedením Sarkozyho Evropská unie, když tento anglický a logický postup doplnila ještě absurdními vládními zárukami na mezibankovní vklady. Takové garance totiž znamenají, že jakási malá bezvýznamná banka může být použita velkými finančními domy jako žumpa. Velká banka jí půjčí rance peněz se státní zárukou a žumpa za ně nakoupí od této banky dnes zcela bezcenné islandské dluhopisy.

Tak to proběhne několikrát, žumpa zkrachuje. Vláda pak vyplatí odškodné klientům banky, což tak nebolí, ale také sáhne do kapes daňových poplatníků na vyplacení všech garantovaných půjček, které velkými hráči vybraná žumpa načerpala. Na zaplacení těchto zcela nemorálních dárků chechtajícím se bankéřům a jejich akcionářům by se v případě skutečného nasazení tohoto instrumentu skládali evropští daňoví poplatníci několik generací. A aby toho nebylo málo, přišel Sarkozy ještě s dalším geniálním plánem. Evropské vlády by měly založit vlastní státní fondy, které budou skupovat znehodnocené akcie domácích podniků, aby se tyto nedostaly do nějakých nepovolaných rukou za tak nízkou cenu.

„Po bankách znárodním ještě průmysl,“ řekl si šéf státu, který není už řadu let schopen zvládat své rozpočty a jeho dluh nezadržitelně roste. Asi se zbláznil radostí, když zjistil, že se Francie díky krizi vyhne unijnímu řízení za nadměrný rozpočtový deficit a státní dluh, což by byl opravdu tristní výsledek jeho slibovaných ekonomických reforem. Není divu, když si výsledků jeho vedení EU všiml venezuelský prezident Hugo Chávez a pozdravil ho slovy „vítej na palubě, soudruhu“. Latinskoamerický nástupce velkého Che Guevary už má nakonec v Evropě jednoho následovníka. Paroubkův přítel, slovenský premiér Robert Fico, je připraven znárodnit plynárenský průmysl, protože ti lumpové chtějí zdražovat dodávky domácnostem podle vývoje světových cen plynu. U nás už Jiří Paroubek konstatoval, že Ficova cesta řešení stoupajících cen energií je mu blízká. Nakonec s Davidem Rathem už za své vlády zkusili znárodnit nemocnice a zabránil jim v tom jen prohnilý kapitalistický Ústavní soud. Ještě jedny nebo dvoje volby, schválit Lisabonskou smlouvu, aby mohl být Sarkozy evropským prezidentem, a hurá s EU do Caracasu!

MfD, 27.10.2008