Vzdát se rozpočtové suverenity kvůli léku, který neléčí podstatu choroby, ale jen její příznaky, by bylo nerozvážné

Má si Česká republika vzít příklad ze snahy Bruselu omezit vládní dluhy jasnými mantinely? Zcela určitě ano. Má se Česká republika připojit k rozpočtové unii, která se připravuje pro eurozónu a další nadšence mezi zeměmi Evropské unie? Zcela určitě ne. Rozpočtová unie není lékem na vládní zadlužování – je to pseudořešení, jehož cílem je vzít zemím další část suverenity a dotlačit EU k politické unii.

Vzdát se rozpočtové suverenity kvůli léku, který neléčí podstatu choroby, ale jen její příznaky, by bylo nerozvážné a zbytečné. Populistické rozdávání "ze státního" před každými volbami je politický nešvar, proti kterému je nutno bojovat. Rozpočtová nekázeň vlád však není jedinou ani hlavní příčinou obrovského nárůstu vládních dluhů.

Zakázat dluhy nestačí

Co je v Evropské unii hlavním zdrojem růstu mandatorních výdajů státních rozpočtů? Je to evropský sociální model, který se rozrostl do neudržitelných rozměrů. Všechny ty listiny práv a sociální charty mají jediný důsledek: přesvědčují občany, že odpovědnost za jejich spokojený život nese stát, že mají na všechny vymoženosti moderního světa nárok bez ohledu na to, jak sami přispívají k jejich tvorbě. Nárůst podílu těch, kdo užívají větší díl bohatství, než sami vytvářejí, však nemůže pokračovat do nekonečna. To my, voliči, vedeme politické strany k nereálným slibům, které se pak plní na dluh.

Dalším zdrojem zadlužování vlád jsou nesmyslné "zelené" regulace a neudržitelné dotace na "programy boje s klimatickými změnami". Vzpomeňme si na solární boom a jeho důsledky pro státní rozpočet, na dotované lány řepky, další hrozbou bude dotovaná výroba bioplynu. Vydělávají lobbistické skupiny podnikatelů, zbytek soukromého sektoru zelená zátěž škrtí a likviduje. Stát nás kvůli boji s klimatem zadlužuje, přitom klima se vyvíjí nerušeně dál podle svého a zbytek světa, nezatížený zelenými omezeními a výdaji, nás předbíhá v růstu.

Nesmíme zapomenout na euro, které jižnímu křídlu eurozóny přineslo nízké reálné úrokové sazby neodpovídající výkonnosti ekonomik. To vládám těchto zemí usnadnilo zadlužování. Euro však také v soukromém sektoru vyvolalo hypoteční bubliny, úvěrové boomy a neudržitelné dluhy, které se přenesly do problémů bank. Stát pak musel banky sanovat a ještě více se zadlužit. Zakázat vládní dluhy proto nestačí – některé vlády jen hasily dluhový požár, který euro vyvolalo v soukromém sektoru. Euro vnáší do ekonomiky chybné signály a bude v tom pokračovat. Daň z finančních transakcí to nevyřeší, jen vyžene část finančního byznysu do zahraničí.

Daleko od stolu, kde se rozhoduje

Je součástí připravované rozpočtové unie také zásadní revize evropského sociálního modelu? Není. Nanejvýš se v nejzadluženějších zemích má více šetřit ve vládním sektoru.

Je součástí smlouvy o rozpočtové unii ústup od zelených regulací a dotací? Naopak. Po zákazu žárovek nás čeká tažení za "domy s nulovou spotřebou energie" a energetické průkazy budov, což se ve veřejném sektoru bude platit z našich daní a zbytek zaplatí podniky a domácnosti za své byty a domy. A to je pouze jeden z mnoha zelených nápadů, které se na nás z Bruselu valí.

Je součástí přípravy rozpočtové unie rozhodnutí o rozpuštění eurozóny, nebo alespoň vystoupení těch zemí, které pro společnou měnu nemají předpoklady? Ne, naopak. Právě rozpočtová unie má sloužit k udržení eurozóny v nynějším složení za každou cenu. Je to ale podivný lék. Léčí příznaky, přičemž skutečné příčiny dluhové nemoci zarytě ignoruje.

Smysl rozpočtové unie je zcela jinde: pod záminkou "řešení krize" posunout EU dále směrem k politické unii. Do takto zacílené rozpočtové unie nemáme důvod vstupovat. Berme si příklad ze snahy dát mantinely pro vládní dluhy, ale nezbavujme se zbrkle své rozpočtové suverenity.

A co říci k obavám, že to sníží význam naší země v rámci EU, ocitneme se na okraji evropského integračního procesu a "nebudeme sedět za stolem, kde se rozhoduje"? Copak si nikdo nevšiml, jaká je skutečná mocenská struktura Evropské unie? Že na okraji dávno jsme a vždy jsme byli? Že za stolem, kde se rozhoduje, sedí pouze dvě země – Německo a Francie? Angela Merkelová a Nikolas Sarkozy? Že všechny ty drahé, složitě strukturované a smluvně zajištěné orgány Evropské unie jen stojí stranou s otevřenými ústy a čekají, co skutečná moc rozhodne?

Týdeník EURO 4/2012, 23.1.2012

Autorka je poradkyně prezidenta Václava Klause