Evropu obchází přízrak, a dnes už nejen v pravicových, konzervativních a populistických médiích nebo v řeckých demonstracích, kde občas vlají vlajky unie z hákovým křížem, ale dokonce i ve francouzské volební agitaci levice, která odmítá "fiskalunion" teutonské disciplíny. Hrůzný hegemon. Německo. Poprvé od války projevuje Německo (opět sjednocené) svou moc. A tak má Evropa znovu německý problém. Německo je pro evropskou mocenskou rovnováhu od pádu Francie příliš velké.

Francouzská levice má jasno. Německo má platit! Žádné nové dluhy, deflace, stagnace, recese, jižní státy z bryndy nedostane. Je to, jako by chtěl někdo hladovkou nabrat sil. Samozřejmě tak jednoduché to není. Seškrtání státních výdajů na rozdíl od zvyšování daní uvolní soukromý sektor, jedinou ekonomiku, kterou máme, a povede jednou opět k růstu. Taková je ostatně i německá ortodoxie, vždyť to kvůli nákladům na sjednocení sami Němci provedli a šlo to. A doporučuje to Americe i významný ekonom Kenneth Rogoff z Harvardu v knize o ekonomických krizích "Teď je to jinak" (This time is different), protože dluhy nakonec každého doběhnou.

Problém je v tom, že to dost dobře nejde u tak různorodých ekonomik v zajetí eura, které poškodilo nejen slabé státy jihu, ale i dynamiku severu (Finsko, Irsko, Slovensko, Pobaltí). Jak si může financministr Wolfgang Schäuble a německá kancléřka myslet, že dluhová deflace a zvyšování daní (Španělsku už zase rostou úroky z obligací) a razantní snížení deficitu navrátí konkurenceschopnost, jež se na jihu Evropy propadla na tak astronomické hodnoty v rozmezí mínus 20 – 30 % v porovnání s Německem? A to dnes za světové stagnace, německé průmyslové konkurence a fiskální protiinflační politiky Bundesbanky, která se už chystá předběžně, ze strachu z inflace, tlumit úvěry, aby zvýšila produktivitu. Jeden španělský ekonom to nazval dynamikou z pekla a předpovídá masivní emigraci (50 % mladých pod třicet je bez práce) a zhroucení hospodářství. Konspirativní teorie tvrdí, že si to Schäuble nemyslí, že jen nevidí jinou cestu, jak oklamat a donutit německé voliče k větší integraci – a proto nejdřív ta přísná pravidla fiskální unie a potom peníze, ostatně dají se tisknout. Ať tak nebo onak, je to fanatik.

V Německu opravdu panuje dlouhodobý eurooptimistický konsensus (dnes nejnižší nezaměstnanost za dvacet let) a na obzoru se opět rýsuje velká koalice. Domácí kritici sice žbrblají, že všechny limity, které si vláda předsevzala, byly porušeny (ECB nakonec "tiskla" peníze a nakupovala bezcenné papíry, Řecku byl dluh za německé ztráty v bankách snížen, euroval navýšen), ale koalice přesto drží a populistické anti-unionistické hnutí nehrozí. Usměvavá kancléřka na návštěvě v Praze vykládala, s jakou vášní dělá politiku a jak se všichni z krize poučili a jak je už konečně za námi. A zdůraznila: "Nezapomeňte, že pro nás je euro víc, než pouhá měna, je to symbol evropské integrace." Schäuble to řekl kdysi ještě tvrději: "Eura se nikdy nevzdáme, je to smysl naší politické existence." Opravdu? Ani za cenu dalších veřejných protiněmeckých sebevražd v Řecku (Dimitris Christoulas nebude možná jediný), rozvratu poloviny Evropy, všeobecné chudoby mimo Německo a poválečného míru a stability, do které Německo tolik investovalo?

A tady je podstata dnešní německé otázky i starého německého problému. Tenhle hegemon naruby, pacifistický, pronásledován strašlivými přízraky minulosti, má znovu velkou Ideu, uvěřil opět ve své historické poslání. A proto žádné pragmatické řešení eurokrize jako třeba rozdělení eurozóny na severní a jižní není v dohledu. Musí se dobudovat do hořkého konce.

Jak to kdysi trefně vyjádřil německý kancléř Willy Brandt, který strávil dlouhá léta ve skandinávském exilu a mohl srovnávat: "Bůh obdařil Němce všemi ctnostmi kromě smyslu pro uměřenost."

I dobrá vůle je nebezpečná, když neodpovídá realitě.

Týždeň, 10. 4. 2012