O Vánocích se v televizi vysílal rozhovor se slovenskou političkou Magdou Vášáryovou. Tvrdila, že nechápe Čechy. „Kam chcete patřit?“ ptala se. „My jsme v eurozóně. Češi jen píší v novinách, že se eurozóna už zase rozpadá.“

Rozumím jí. Je tak krásné říkat, že jsme Evropané, že si jsme velmi blízcí, že chceme jednotnou ekonomiku a stejnou měnu. Chybička se ale vloudila. My si totiž až tak blízcí zase nejsme. Jednotnou ekonomiku nemáme. A proto má společná měna problémy. Už zase.

Euro je právě v těchto dnech pod obrovským tlakem. Jeho kurz je nejslabší za devět let. V pozadí oslabení eura – tedy posílení dolaru - stojí hned dvě věci. Zaprvé se mnozí bojí, že už 22. ledna by Evropská centrální banka mohla přistoupit k dalšímu pumpování peněz do ekonomiky skrze výkupy státních dluhopisů. To by ještě víc snížilo úroky v Evropě, neboli by to euro ještě víc úrokově hendikepovalo. A zadruhé se do hry vrací možnost rozpadu eurozóny.

Ne, Řekové opravdu nemají k úsporám stejný vztah jako Němci. A už koncem ledna by v Řecku mělo dojít k předčasným volbám. Zdá se, že by mohla uspět strana, která odmítá všechny úsporné balíčky a není ochotná splácet dluhy. Místo toho mluví o růstu minimální mzdy (v přepočtu) téměř na 21 000 Kč! Když vezmeme v potaz, že v Řecku je čtvrtina obyvatel bez práce, je logické, že podobné fantasmagorie nacházejí své příznivce. Průzkum politických preferencí tedy prozatím signalizuje, že Řecko dost možná už zase směřuje k bankrotu – již druhému během posledních pár roků.

Dlouho to bylo tabu. Ne však více. Vůbec poprvé Německo nahlas, ne jen v kuloárech, připustilo rozpad eurozóny. A má k tomu pádný důvod.

Německo správně chápe, že proti roku 2010 se situace změnila. Německé banky se od té doby řeckých dluhů už z velké části zbavily. Dnes by tedy vypadnutí Řecka z eurozóny už nepotopilo německé banky a prostřednictvím nich celou eurozónu. Předešlá záchrana Řecka nebyla z pohledu Německa ničím jiným než kupováním si času. Jako by dnes Německo mezi řádky říkalo: „Vy troubové, vy jste si někdy mysleli, že Vám opravdu chceme pomáhat? Pchá, my vždy pomáhali jen sami sobě. Vypočítali jsme si, že je pro nás levnější jednou zachránit vás, než zachraňovat naše banky prolezlé vašimi dluhopisy. O žádnou evropskou solidaritu nikdy nešlo.“

Co by tedy přinesl už zase realisticky vypadající bankrot Řecka? Bankrot Řecka ještě neznamená automaticky také jeho vypadnutí z eurozóny. Zároveň je ale jasné, že eurozóna o něj za takových okolností stát nebude. ECB by mohla přestat podporovat tamní banky. Ty by tak utrpěly ohromné ztráty plynoucí z držení řeckých státních dluhopisů. Takže tamní banky by se hypoteticky mohly položit jako nedávno ty na Kypru. Do Řecka by na čas přišla další krize.

V takovou chvíli je otázkou, jestli se podařilo od této krize odstřihnout zejména s Řeckem celkem bankovně provázanou Itálii. Tedy zda by krize zůstala lokální, nebo by se nákaza rozšířila po celém jihu. V každém případě je jasné, že tlak na další oslabení eura bude během ledna ještě pokračovat.

Navíc proti euru hraje další věc. Centrální banky ho už nechtějí jako rezervní měnu. Zatímco politici nás povětšinou utvrzují v tom, že rozpad eurozóny je nereálný, neviditelná ruka trhu je jiného názoru a podíl eura na devizových rezervách centrálních bank je nejnižší za posledních 12 let. S rekordně nízkými výnosy státních dluhopisů to po zahájení jejich výkupu lepší nebude. Nelze tedy čekat, že by na tom bylo euro za rok lépe než dnes.

Takže v eurozóně to bude dál vřít pod pukličkou. Výnos desetiletého německého dluhopisu poklesl na 0,5 %, zatímco výnos stejně dlouhého řeckého dluhopisu vyskočil na 9,33 %. Tak ohromný rozdíl nemůže být dlouhodobě udržitelný s jednou měnou v obou zemích. Hrnec už připomíná papiňák a přetlak bude muset někudy ven.