Evropské dotace vypadají jako jakýsi holub na střeše, který se Česku vzdaluje více a více. A nejenom kvůli čerstvému skandálu hejtmana Davida Ratha. Budou určitě i skandály další, což samozřejmě nenasvěcuje českou kotlinu právě dorůžova.

Na druhou stranu to dává příležitost k dalšímu dost kritickému pohledu na fungování Evropské unie. Kohezní fondy, jak se tyto instrumenty nazývají, mají podle svého názvu přispívat k soudržnosti Unie, k sbližování členských států méně výkonných s výkonnějšími. Existují skutečně studie, které dokládají, že přísun peněz z Bruselu zvyšuje hospodářský růst v zemích přijímajících dotace. Jenže každá studie vždy vyzní tak, jak si přeje její zadavatel, a stačí zběžný pohled po Evropě, aby bylo vidět, že stav je trochu komplikovanější. Dotace pomohly v dobře administrovaných zemích. Ve východních oblastech Německa, chudých částech Finska, ale na Sicílii, ve vnitrozemském Španělsku či Řecku to moc doložit nejde.

Ano, je to do značné míry tím, že všude mají své Rathy a další experty na čerpání fondů. A někde je jich více a někde méně. Ale ta hlubší podstata je možná v něčem jiném. Prostě země hospodařící racionálně a efektivně s penězi svých daňových poplatníků dokážou investovat i dodatečné zdroje efektivně a racionálně. Země s tradicí rozhazovačnou nalijí dotace do bezedné studny. Mnoho lidí se domnívá, že to lze zlepšit větší kontrolou, lepší organizací operačních programů, u nás naposledy třeba zmenšením jejich počtu a přesunem kompetencí z krajů na ministerstvo financí. Ale delší bič a menší dvorek pomohou vždy jen na malou chvilku. Aby to fungovalo, musela by jít s penězi z bohatších zemí do chudších i jejich správa. Prostě by o jejich rozdělování nemohli rozhodovat Italové a Češi sami, ale svěřit to Švédům, Dánům či Němcům.

Že je to ponižující a hraničí to s kolonizací? Jistě. Ale to, co se odehrává kolem evropské dluhové krize, a s tím související úvahy o další integraci do fiskální unie, bankovní unie a podobných uskupení, není nic jiného než takový přesun rozhodování o penězích ze zemí, kde to jaksi moc nefunguje, do rukou těch, kterým to funguje.

Vyhovuje model přerozdělování uvnitř Unie občanům členských zemí? Moc to nevíme. Každopádně reakce některých evropských politiků na Rathovu kauzu ukazují, že ta spokojenost není úplně největší, a to jde zatím jen o drobné do kostelní kasičky oproti tomu, co by obnášela další fiskální integrace Evropy. A tak hra o eurofondy, kterou teď prožíváme, jen znovu dokazuje, o co by bylo lepší, kdyby Evropa zařadila integrační zpátečku a vrátila se k podobě sedmadvaceti domků, v nichž žijí rodiny v přátelské shodě, protože žije každý za své.

MfD, 6.6.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO