Rozdíl mezi realistou a aktivistou se ukázkově projeví v názoru na to, jak bezpečně pokračovat s českou energetikou po „vrbětické aféře“. Protože bezpečná cesta je v tomto případě jen jedna.

Dá se s Ruskem počítat? Nebo jinak, může Česko v energetice fungovat bez Ruska? Takhle totiž zní správně položená otázka po odhalení okolo výbuchu ve Vrběticích, který stál dva lidské životy. Zda jej někdo považuje jen za „útok na zboží, které patřilo bulharskému zbrojaři“, jak citovala iDnes premiéra Andreje Babiše, nebo za teroristický útok, je nyní celkem jedno. Důležité je, že se to stalo.

O tom, zda je Rusko bezpečný partner pro strategické energetické projekty České republiky, se diskutuje už delší čas. Někdo politikům z největší země světa věří, někdo nevěří, někdo je na vážkách. Na sporech okolo toho, zda přizvat Rosatom do tendru na Dukovany, je to vidět nejlépe. Nyní je na čase se podívat na to, jaké má Česko energetické možnosti bez Ruska.

Naše výchozí pozice je známá: EU nás nutí, abychom odstavili uhlí a po přechodné době i plyn. O tom, jak se nakonec Brusel postaví k jádru, stále není jasno. Je jasno v tom, že EU chce, abychom vsadili na obnovitelné zdroje. Zároveň je energetikům jasné, že známé obnovitelné zdroje nemohou pokrýt tuzemskou spotřebu energie. K tomu potřebujeme jádro. A nestačí nám jen nový blok v Dukovanech, ale je potřeba postavit také nové bloky v Temelíně. Sázka na to, že modulární reaktory budou schopné běžného nasazení včas, je totiž zatím stále příliš nejistá.

Že z bezpečnostních důvodů vyloučíme Rusko ze stavby jaderných zdrojů, což se zdá nyní evidentní, zbývají ještě tři uchazeči z, řekněme, názorově bližších zemí. Ale stavba v Dukovanech se zpožďuje již nyní tím, že se odkládá tendr na dobu po volbách. Stihne se nový blok postavit do roku 2036? Sázka je to podobně nejistá, jako ta na modulární reaktory. Jenže v roce 2038 (ne-li 2033, jak chce Zelená fronta) skončíme s uhlím. To má – dočasně – nahradit plyn, neboť jiné stabilní zdroje nejsou k dispozici. Ovšem na stabilitu dodávek plynu z Ruska si po Vrběticích asi také nikdo nevsadí. Byť zatím plyn z Rusi do Evropy vždy proudil. Jenže to, že u nás někdo odpálí muniční sklady, jsme si zatím také neuměli představit.

Jenže plynem od západních těžařů nemůžeme nahradit ten z Ruska. Přes veškerou diverzifikaci na to nyní nemáme kapacity. EU si navíc nepřeje další rozvoj plynové infrastruktury. Všechny potřebné nové jaderné zdroje nebudou postaveny včas. OZE nás zásobovat nedokážou, i kdybychom jimi osázeli kdejakou louku a kopec. Takže zbývá import elektřiny. Teplo ovšem dovážet nepůjde. Nepříjemnou otázkou však je, jak dlouho bude možné elektřinu dovážet. Prognózy ČEPS jsou v tomhle směru pesimistické. Nejpozději za 20 let už nebude ve střední Evropě odkud elektřinu přivádět. Přitom jediný tuzemský stabilní, bezpečný a dostatečně kapacitní zdroj energie, který je k dispozici, je uhlí.

Jestliže tedy považujeme Rusko za bezpečnostní hrozbu, nezbývá nám než odstoupit ze závodu o co nejrychlejší odstavení uhlí. Protože ho ještě budeme zatraceně potřebovat.