Temelín bylo doposud třeba co chvíli odstavovat, protože původně sovětský projekt tohoto pohrobka reálsocialismu byl za pochodu modernizován americkou firmou Westinghouse. Moc se to zřejmě nepovedlo.

V reaktorech sovětského typu VVER 1000 se americké palivové články rychle deformovaly a bránily pak regulačním tyčím, aby v případě potřeby přerušily v reaktoru jadernou reakci. Jak ujišťovala Dana Drábová z Úřadu pro jadernou bezpečnost, riziko prý nikdy nehrozilo, protože se regulační tyče stále kontrolují a předtím, než by eventuálně kvůli zdeformovaným palivovým článkům nemohly plnit svůj účel, byl reaktor vždycky odstaven a palivo vyměněno. Neplánované odstávky ovšem působily rozruch, a to především u našich rakouských a bavorských sousedů, a tak jich ČEZ pro jistotu „plánoval“ radši víc než míň. Ztráty vyčíslili zahraniční analytici na statisíce eur denně.

Dokud se ale ČEZ mohl bez větších protestů hojit na českých spotřebitelích tím, že zvyšoval ceny elektřiny, nemuselo mu to vadit. Jenže časy se změnily, i na českém energetickém trhu se rodí konkurence. A tak se ČEZ s ruskou státní firmou TVEL, která palivové články vyrábí, už před časem dohodl, že bude palivo pro Temelín raději odebírat od ní, stejně jako je odebírá pro jadernou elektrárnu Dukovany.

Že je to další důkaz proti rozšířenému tvrzení, že je pro ČR jaderná energie výhodná i strategicky, protože ji zbavuje například závislosti na nevypočitatelném Rusku, snad netřeba dodávat. Jenže dodávky ruských palivových článků mají ještě další aspekty. Před časem zveřejnil server aktualně.cz rozhovor s ředitelem firmy TVEL Trojanovem. Z něj vyplynulo, že smlouva na dodávky uranu do Česka je desetiletá. „Pak bude další vývoj záviset na tom, jak budou obě strany spokojeny,“ řekl tenkrát Trojanov.

Podle serveru aktuálně ale zaráží, že Rusko těží míň uranu než ho zpracovává a následně spotřebovává nebo vyváží. A to o hodně: dobývá asi 3200 tun ročně, ale na výrobu jaderného paliva spotřebuje skoro třikrát tolik. Podle Trojanova prý uran získává jeho podnik například z Ukrajiny, ale má společné podniky také v Kazachstánu. I v Rusku by se těžba měla v příštích letech prý podstatně rozšířit a v Česku by se rovněž mohla těžba obnovit- pokud - jak řekl Trojanov doslova - „od vás přijdou takové nabídky“.

Faktem je, že na území Čech existovalo naleziště uranu. Po válce dokonce jedno z jenom tří tehdy známých - kromě Kanady a Konga. Faktem ale zrovna tak je, že tohle ložisko přenechali českoslovenští politici tajnou smlouvou z listopadu 1945 bez řečí Stalinovi. Že mu musí vyjít vstříc, považovala Benešova vláda tenkrát za samozřejmé. Ze Sovětského svazu pak byly do Jáchymova záhy importovány praktiky, ve střední Evropě do té doby nevídané: těžba uranu otroky v trestaneckých lágrech.

Důsledkem kořistnické těžby bez jakékoli kontroly je, že dneska už nemáme žádnou uranovou rudu, která by se dala normálně těžit. Ta byla obětována na oltář závodů v jaderném zbrojení. V posledních letech komunismu se uranová ruda už musela rozpouštět v podzemí v kyselině, a pak odčerpávat na povrch. Na památku tam zůstaly jezera chemikálií, ohrožující největší zásobárnu pitné vody v republice. Náprava potrvá desetiletí. Obnovit by se taková těžba dala. Ovšem za cenu obrovských ekologických rizik. Chceme to?

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6