Devět z deseti Američanů se domnívá, že důsledky změny klimatu pocítí současné i budoucí generace. A podle loňského výzkumu prováděného v deseti západních zemích 62 procent účastníků souhlasilo s tím, že změna klimatu je hlavní ekologickou krizí, které svět čelí. Následky dlouhodobého alarmismu můžeme spatřit dokonce i u firem vyrábějících fosilní paliva. Ty v rámci své společenské odpovědnosti hromadně přiznávají, že jejich produkty zvyšují teplotu planety.

To, že fosilní paliva byla a stále jsou hlavním motorem vědeckotechnického pokroku, spolehlivým a bezpečným zdrojem energie, která nás osvobodila od úmorné práce, to je opomíjeno. Fosilní paliva nám násobně prodloužila průměrnou délku života a zbavila nás chudoby. Nakonec, pokud se rozhlédneme po našem pokoji, nenajdeme jedinou věc vyrobenou bez fosilních paliv (minimálně nám ji dovezl dieselový motor).

Nějak se to nedaří…

I Německo, které je světovým lídrem ve snižování emisí skleníkových plynů stavbou energeticky mimořádně náročných plynovodů Nord Stream I a II, připouští, že se bez fosilních paliv neobejde. Klimatičtí popírači jsou v Německu výrazně marginální skupinou (nikdy nedisponovali větší politickou mocí), přesto dosahují klimatického pokroku jen s maximálním vypětím sil a za astronomických nákladů.

Spojené státy za stejné období dvaceti let dosáhly zásadně lepších výsledků ve snižování emisí a nestálo je to zdaleka 500 mld. eur jako Němce. Může za to přechod na zemní plyn, pro který se američtí výrobci výměnou za uhlí svobodně a za své peníze rozhodli. A rozhodli se pro něj z ekonomických důvodů (plyn má vyšší účinnost než uhlí), tedy nikoliv proto, aby zachránili své vnuky před slunečním Antikristem.

Dekarbonizace výroby elektřiny a všeobecný přechod na elektřinu jsou samozřejmě dva samostatné a v mnohém si odporující úkoly, které nezvládá ani bohaté Německo. Dekarbonizace výroby elektřiny naráží na problém stability výrobních zdrojů a na nemožnost elektřinu ve velkém skladovat. Když odhlédneme od ekologistického Německa, můžeme vidět sousední Francii, která klimatickou krizi nevidí zrovna jako nejaktuálnější problém lidstva – má totiž dostatek jaderné energie. A co je nejdůležitější, snižování emisí dosahuje, stejně jako USA – a to za násobně nižších nákladů než rudozeleně počmárané Německo.

Nový Černobyl?

Obavy společnosti z jaderné energie mají ve Spojených státech desítky let starou historii. Od roku 1976 zde bylo odstaveno nebo zrušen plán na výstavbu více než 120 jaderných bloků.

Obavy z havárie jsou však pochopitelné – vycházejí z racionální argumentace. Nicméně, ekologisté si musí vybrat, zda bezpečně spalovat fosilní paliva a tím zvyšovat podíl emisí v povětří, nebo rozbíjet nebezpečný, ale velmi čistý atom. K takovému rozhodování však není nutné měnit politický systém a zatracovat dosavadní ekonomické vztahy … ledaže by změna politického systému a konec volného trhu byly jejich primárním cílem a klimatická změna jen jedna velká lež.

Vezměme si příklad Texasu. Jaderná elektrárna Allens Creek 1, 2 nedaleko Houstonu, byla plánovaným projektem o celkovém výkonu 2.320 MW. Z projektu sešlo pro odpor veřejnosti. Byl zastaven v roce 1982 a prošustrované náklady se odhadují na 100 milionů dolarů.

Blue Hills 1, 2 je druhým zrušeným projektem výstavby jaderné elektrárny v Texasu o plánovaném výkonu 1.860 MW. Stavba byla zastavena v roce 1978 a stál soukromé investory asi 50 milionů dolarů.

Třetí nerealizovanou výstavbou jaderné elektrárny v Texasu je Comanche Peak 3, 4. Ta měla stát asi 100 km od Dallasu. Firma Mitsubishi Heavy Industries zde měla přistavět další dva bloky k dvěma blokům, které jsou od roku 1990, resp. 1993 až dosud v provozu. K výkonu 2.425 MW mělo přibýt dalších 3.400 MW. Projekt je od roku 2013 pozastaven pro odpor veřejnosti.

„South Texas 3, 4“ je čtvrtým projektem jaderné elektrárny, který byl v Texasu zastaven. Výkon dosavadních dvou bloků 2 × 1280 MW měl být zvýšen o podobný výkon. Pokročilý varný vodní reaktor zde firma Toshiba Corporation nepostaví. Projekt byl v roce 2018 zrušen. Oficiálním důvodem vedoucím k zastavení stavby byla nízká cena zemního a břidlicového plynu, což způsobilo nekonkurenční cenu z jádra vyrobené elektřiny.

Projekt poslední texaské jaderné elektrárny Victoria County Station 1,2, byl zrušen v srpnu 2012. Chicagská firma Exelon chtěla ve Victoria County vystavět elektrárnu o výkonu 2 × 1.535 MW, ale pro nízké ceny plynu od projektu po čtyřech letech příprav také odstoupila.

Z 253 jaderných reaktorů původně objednaných ve Spojených státech v letech 1953 až 2018 bylo 48 % zrušeno a 10 % bylo předčasně odstaveno. Jen pro srovnání, český Temelín má celkový výkon 2.168 MW a stál nejméně 98 mld. korun (+ ekonomické ztráty způsobené prodlením s výstavbou).

Uhlí, plyn, ropa…

V současné době je v Texasu v provozu 114 elektráren spalujících fosilní paliva, z nich 100 spaluje plyn, zbytek uhlí. Texas má také dvě jaderné elektrárny, každou s dvěma bloky, dále pak pět elektráren na biomasu a třináct větších vodních elektráren. Větrných farem s výkonem nad 100 MW je v Texasu již více než sto. Solárních parků s výkonem nad 20 MW je kolem třiceti (+ tisíce menších). Podíl na výrobě elektřiny z tzv. „obnovitelných zdrojů“ činí v Texasu již přes 35 % a stále roste.

Kamenem úrazu je stát Texas pro ekologisty v podstatě z důvodu dostatku fosilních paliv. Texas má stále dostatek zásob ropy, těží se tu uhlí, plyn i uran. Současně je tu dost slunečných dnů a využívá se i geotermální energie. Dvacet procent elektřiny v USA se vyrobí právě v Texasu a patnáct procent se tu i spotřebuje.

Problematický je mix texaských zdrojů, kdy roste především štědře dotovaný podíl větrné energie. Ta dnes v Texasu činí již přes 25 % (v Česku to není ani jedno procento) a způsobuje rozsáhlé výpadky zejména v zimních měsících. Těmto výpadkům smutně přihlíží desítky odstavených zejména uhelných elektráren. (Od roku 2016 byly v Texasu odstaveny uhelné zdroje o výkonu 6.650 MW.)

A co u nás?

Česká republika vyrobí ročně cca o 20 % elektřiny více, než sama spotřebuje (zbytek se vyveze nebo ztratí v přenosové soustavě). Uhlí se na celkové výrobě podílí asi 44 %, jádro asi 34 %, obnovitelné zdroje 12 % a plyn přibližně sedmi procenty. Zbytek tvoří koktejl vodních a jiných málo významných zdrojů.

Češi si kvůli Temelínu mohli dovolit odstavit řadu bloků uhelných elektráren. Přístavbou dalšího bloku v Temelíně a rekonstrukcí Dukovan může Česko odstavit další uhelné elektrárny. Nemůže si však dovolit zásadně vyšší poměr elektřiny získané z nestabilních obnovitelných zdrojů (na úkor odstavení těch stabilních).

Řešením, které má racionální základ, je zásadně vyšší státní podpora domácím elektrárnám. Ta dnes u fotovoltaické mini-elektrárny činí maximálně 150 000 Kč na rodinný dům, což v podstatě neřeší neefektivitu výroby domácí elektřiny, neboť dodavatelé těchto zařízení si tím jen zvyšují svůj zisk. I inovátorské baterky jihočeského hejtmana Kuby z ODS (OIG Power), které prodává státnímu ČEZu, jsou v konečném důsledku pro plošné použití v domácnostech ekonomickým nesmyslem, a i když vývoj skladování elektřiny kráčí mílovými kroky, stále se mohou používat jen jako záložní – kritické zásobárny a nikoliv jako hlavní zdroj. (Po důkladné a asi půlroční analýze nabídek čtyř dodavatelů se domácí elektrárna i při dnešních cenách elektřiny stále nevyplatí a může být řešením leda pro fandy energetického pokroku, či v odlehlých místech, kde by náklad na standardní přívod elektřiny byl nepřiměřeně vysokým nákladem.)

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.