Esej o tom, proč nebude postaven Temelín, a když ano, proč nebude spuštěn, a když ano, tak proč to nebude výhra.

Tato úvaha byla inspirována roztomilou anekdotou, která vznikla, když došlo k slabému zemětřesení v západních Čechách jen několik hodin poté, co prezident Zeman při své rakouské návštěvě ujišťoval naše sousedy, že fukušimská tragedie u našeho Temelína nehrozí, protože takové zemětřesení nemůže u nás nastat. Pravda, velikost otřesů, odehrávajících se jen několik desítek kilometrů od naší jaderné elektrárny, nedosáhla japonského rozměru, ale povedený žert přírody nad bohorovným výrokem prezidenta prognostika, který má tak rád bonmoty, to jistě byl! Všechno ostatní kolem Temelína však již tak žertovné není.

Obavy vzbuzuje především falešná argumentace "jaderných jestřábů", kteří prosazují dostavbu Temelína a snaží se přitom vzbudit dojem, že vychází z nezpochybnitelných informací a analýz. Úpornost, se kterou zlehčují oprávněné pochybnosti, však vyvolává neodbytné podezření, že jsou ve hře i jiné důvody, než skutečná potřeba energie z jádra.

Hovoříme-li o potřebnosti, je poučné přečíst si zprávu tzv. Pačesovy komise pro posouzení energetických potřeb z roku 2008, nebo její vládní oponenturu, abychom zjistili, jak mnoho se za pouhých pět let změnilo. Přišla ekonomická recese, rozvoj těžby břidlicového plynu, bouřlivý vývoj obnovitelných zdrojů energie a řada jiných událostí, včetně významných posunů v geopolitické situaci, které ovlivnily výchozí předpoklady prognóz vývoje energetiky. Ani úctyhodné množství informací shromážděných komisí o tom, co bylo, nezaručuje spolehlivost závěrů pro budoucnost, což zpráva sama zdůrazňuje. Přidáváním nových poznatků, zařazováním dalších, původně neznámých nebo ignorovaných detailů a událostí (např. formou tzv. poruchových metod), můžeme sice postupně zpřesňovat své představy o dalším vývoji, ale stále se budeme pohybovat na tenkém ledě nespolehlivých predikcí. Čím vzdálenější budoucnosti a složitějších systémů se budou týkat, tím budou nepřesnější. Naše rozhodování musí vždy počítat s možnými turbulencemi a diskontinuitami ve vývoji i s událostmi naprosto nečekanými a nepředpověditelnými. Opatrnost by proto měla platit i pro úvahy o zdrojích a potřebách energie za čtvrt nebo půl století. I když o budoucí situaci nemáme žádné spolehlivé informace (z analýz dostáváme jen výsledky pravděpodobnostního charakteru), rozhodujeme o dostavbě Temelína, o investici, o jejíž efektivitě jsou již dnes pochybnosti a která představuje nemalá rizika pro budoucnost.

Nejdiskutovaněší z rizik je možnost havárie a následné, nejen ekologické katastrofy. Základní Murphyho zákon říká: "Může-li se něco pokazit, tak se to pokazí" (…a pokud se nemůže pokazit, pokazí se také). Jde jen o to kdy a jak moc. Přestože jde jen o epigram o spolehlivosti lidí a jejich produktů, dobře vystihuje situaci. Fukušimská jaderná elektrárna by pravděpodobně vydržela silné zemětřesení. Stejně by odolala i tsunami. Spojení obou událostí však znamenalo katastrofu. Perfidnost všech sebevědomých prohlášení o bezpečnosti atomových elektráren ilustruje i dramatický zánik meteoritu na Urale, který se nedávno odehrál jen sto kilometrů od jaderného zařízení. Pro Temelín je jistě také definována řada ohrožujících faktorů, přesto je to jen část toho, co skutečně může nastat. A důsledky neočekávaných událostí jsou vždy obrovské. Nelze se na ně připravit, protože si je ani nedokážeme představit. Stanou se smutným dokladem našeho "nedostatku vědomosti o nedostatku vědomostí".

Rizikem je i samotná rentabilita jaderné energie. Sám ČEZ ve své webové prezentaci relativizuje ekonomický přínos výstavby tím, že v části " Důvody pro dostavbu" sice uvádí mezi jiným "udržení přijatelné a konkurenceschopné ceny", ale v části, kde polemizuje s "Mýty o elektrárně Temelín", uvádí: "Cena elektřiny pro spotřebitele je dána pouze situací na trhu, případně rozhodnutím Energetického regulačního úřadu a nijak nesouvisí s náklady na dostavbu jaderné elektrárny Temelín." Jak to tedy je? Jsou náklady na výstavbu důležité z hlediska budoucí ceny energie nebo ne? A pro koho? Cena elektrické energie pro spotřebitele se díky Temelínu určitě nesníží ("skončila doba levné energie" konstatovala ředitelka SÚJB Dana Drábová v televizní debatě), bude kopírovat ceny na mezinárodních trzích. Nebude-li však ani výrobní cena "přijatelná a konkurenceschopná", jak se ostatně dnes již rýsuje, náklady na výstavbu bude nutné promítnout do nějakého "atomového" příplatku, který ji bude dotovat (obdobně jako dnes u obnovitelných zdrojů), aby se umořily úvěry, kterými bude financovaná výstavba, vzhledem k tomu, že investor (což jsme do jisté míry díky státnímu podílu v ČEZu my všichni) takovými prostředky nedisponuje. Tento příplatek potom zcela jistě zaplatí český spotřebitel, protože prodej drahé energie na mezinárodních trzích nebude možný.

Zdá se, že za těchto okolností neexistují pro dostavbu žádné závažné důvody. Co tedy umožňuje jaderným jestřábům dále snít o "atomovém" dobrodružství? Tím základním faktorem je skutečnost, že o dostavbě rozhodují manažeři velkých korporací a jim blízcí politici, kteří nenesou riziko osobní ztráty při nezdaru celého projektu, ale naopak mohou profitovat z jeho realizace. Na rozdíl od skutečných podnikatelů nebudou riskovat vlastní prostředky a postavení, ale v době, kdy se bude rozhodovat o úspěchu či neúspěchu projektu, budou již dávno užívat výsledků výnosného podniku, jakým pro ně dostavba jaderné elektrárny byla. Jak jinak vysvětlit, že ti samí špičkoví manažeři energetické společnosti, prohlašující, že mají dostatek argumentů pro nezbytnost dobudování Temelína, který ovlivní energetickou bilanci někdy za desítky let, dnes zpochybňují ekonomickou efektivnost spuštění plynové elektrárny, o jejíž výstavbě sami rozhodli před pouhými pěti lety. Neobstojí ani jinak akceptovatelná námitka, že tehdy nemohli vědět, jak nekonkurenceschopnou bude cena energie z plynu, když zároveň klidně předpovídají rentabilitu energie z jádra za čtvrt století nebo za padesát let.

Zatímco pokus s plynovou elektrárnou stál pouhých dvacet miliard (a ty nemusí být zcela ztraceny vzhledem k možnosti využívat elektrárnu jako rezervní zdroj pro krátkodobé použití), nové bloky Temelína (včetně nákladů na vyvedení vyrobeného výkonu) přijdou odhadem na půl až tři čtvrtiny bilionu korun, tedy klidně i dvojnásobek oficiálně plánovaných nákladů, jak už to v Česku u podobně velkých staveb bývá. A nemusí to být jen díky diletantským plánovačům nebo tunelářům. Může se projevit i tzv. syndrom velkých staveb, který zvyšuje náklady tím, že je v průběhu dlouhé doby realizace nutné reagovat na změnu společenskoekonomických podmínek, zvýšené nároky na provozní bezpečnosti nebo na technologický pokrok. Doba, kdy jednou postavený mlýnský vodní náhon s vodním kolem sloužil mnoha generacím bez podstatných změn, je nenávratně pryč. Dnešní inovační cyklus se ve většině oborů počítá na měsíce, maximálně roky. Proto je nutné pečlivě vážit, zda vynakládat velké prostředky na dlouhodobé investice, které nemají jiné (kulturní, astetické ) opodstatnění než výrobu energie, když je možné obdobného výsledku dosáhnout jiným, přiměřenějším způsobem.

Například již dnes se náklady na obnovitelné zdroje díky technologickému pokroku postupně přibližují nákladům spojeným s použitím uhlí. Také využívání decentralizovaných zdrojů, kogenerace a akumulace energie v tzv. chytrých sítích, podstatně sníží nároky na výrobu i distribuci energie, zvýší energetickou bezpečnost a snad omezí i vznik regionálních konfliktů o surovinové zdroje. A to nehovoříme o možnosti dosažení komerčního využití jaderné fůze, palivových článků nebo jiné převratné energetické technologie. Nic na tomto výhledu nemění ani nedávné problémy solární energetiky u nás, propagandisticky zneužité proti obnovitelným zdrojům i zastánci jaderné energie. I na přehnaném boomu solárních elektráren se totiž podílely spekulativní zájmy některých politiků a manažerů z energetického byznysu. Smutné je, že kampani proti fotovoltaice podlehla nejen poměrně velká část veřejnosti, ale i někteří akademici, kteří proti všem pravidlům vědecké práce vydávají jeden politiky zpackaný (nebo zneužitý) případ za obecnou charakteristiku obnovitelných zdrojů, aniž by lépe zhodnotili potenciál, který je v nich obsažen. I to je jeden z důvodů proč se veřejné odmítání dostavby Temelína omezuje většinou jen problematiku bezpečnosti, ačkoliv základní otázkou je sama potřebnost energie z jádra.

Jaké jsou tedy, z pohledu předchozích úvah, nejdůležitější aspekty odpovědného posouzení záměru na dostavbu Temelína? Tím základním je potřebnost. I z citovaných expertních studií vyplývá, že informace, které jsou dnes k dispozici, nijak neumožňují určit, zda zdroj takové velikosti a typu bude v době dokončení výstavby vůbec potřebný. A stavět velkou nevratnou investici jen "pro jistotu", když navíc lze případnou potřebu energie postupně řešit jinými zdroji a s nižšími náklady? To bude možná přijatelné pro velké ekonomiky Číny, USA nebo Brazílie, ale ne pro malou středoevropskou zemi, jejíž ekonomika se stejně bude muset zaměřit na snížení energetické a surovinové náročnosti, pokud bude chtít obstát v globálních podmínkách. Pochybnosti o účelnosti dostavby se zvýrazní, když si uvědomíme, že objem vynaložených nákladů by byl srovnatelný s celkovými prostředky státního rozpočtu za jeden rok.

Není-li naplněn rozhodující předpoklad výstavby, tedy její potřebnost, nemá příliš smysl posuzovat zbylé aspekty, které mají podmiňující charakter. I tak je zřejmé, že bezpečnost ani ekonomika energie z jádra nejsou faktory, které by myšlenku výstavby podporovaly. Potenciální rizika, která jsou s nimi spojena, by mělo smysl zvažovat jen v případě, že by stavbu vyžadovala krajní energetická nouze, bez jiné alternativy řešení. Analýza rizik by potom musela rozhodnout, zda škody způsobené upuštěním od dostavby jsou srovnatelné nebo větší než náklady (včetně externalit) na realizaci a provoz a náklady na likvidaci následků možných havárií.

Jak tedy hledat odpovědi na řečnické otázky uvedené v podtitulu této eseje? Postačí k tomu stejné informace, jaké mají k dispozici i zastánci dostavby Temelína? Samozřejmě, jen je třeba přistoupit k nim bez postranních úmyslů a s myslí otevřenou těm aspektům lidské existence, které přesahují technokratický přístup k realitě, ale zohledňují jak je svět složitý a těžko předpověditelný. Nahodilost spjatá s nedokonalostí našeho poznání nás nutí k opatrnosti při všech rozhodnutích, týkajících se budoucnosti. Je bláhové vystavovat se zbytečně riziku, když efekt je nejistý a zároveň existují i jiná bezpečnější řešení.

Proč tedy nebude Temelín postaven? Protože lidé dříve či později začnou mít dost politikaření a zákulisních rozhodování manažerů velkých korporací a přinutí politiky, aby rozhodovali na základě potřeb státu a jeho obyvatel. Společnost v sobě najde dost odvahy a začne hledat cestu k hodnotám, které překračují apriorně materialistickou formuli její existence. Zvýší se význam společenských regionálních vztahů a souvislostí v ekonomice a bude větší důraz kladen na úsporné technologie, korespondující s možnostmi a potřebami území. Díky globálním hrozbám zesílí tlak na bezpečnost ve všech oblastech společenského života, včetně rizikových výrob a ekologie. Vzrůstající obavy z nekonkurenceschopnosti elektřiny z jádra zkomplikují úvěrování výstavby a investor se bude muset obrátit o pomoc na svého hlavního akcionáře, tedy stát, který ji v nové společenské atmosféře odmítne. Za těchto podmínek se politická reprezentace rozhodne výstavbu nezahájit, nebo v jejím průběhu zastavit.

Pokud se tento optimistický scénář neuskuteční a stavba bude dokončena, nebude uvedena do provozu, protože cena bezpečných zdrojů energie učiní v té době již elektřinu z jádra neprodejnou a společenská rezistence neumožní její dotování. Také spotřebu se díky strukturálním změnám a inteligentním distribučním systémům podaří ustálit v mezích, odpovídajících možnostem výroby a rozvodu energií v regionálních sítích, takže se bude cena energie držet na přijatelné úrovni.

Bude-li přece jen stavba dokončena a zahájí provoz, bude to důkaz, že se fragmentované společnosti, vytržené z lokálních kořenů, doposud nedaří řešit problémy její vlastní existence méně riskantními prostředky. Nadále se používají extenzivní nástroje a rozvojové strategie, které jsou založeny na neúměrné exploataci zdrojů, nekonečném růstu a nešetrném zacházení s prostředím. Pod praporem nepolitické politiky převládá technokraticky manažerské rozhodování. Politici a státní administrativa na národní i globální úrovni nejsou schopni čelit tlaku finančních skupin, které považují stát za kořist a berou si ho jako rukojmí. Přibližuje se dramatický rozpad dosavadních společenských struktur, které nejsou nahrazovány novými funkčními formami, prohlubuje se civilizační kolaps…

Dále se tato esej nechce ani nemůže dívat. I tak se vydala do budoucnosti tak daleko, že pro své úvahy nemá jiné oprávnění než schopnost imaginace, která se neuzavírá do hranic striktní účelové argumentace pro uspokojení parciálních zájmů, ale uznává rovnoprávné postavení všech postojů a názorů v otevřené, osvobozující diskuzi.

Autor je sociolog