Už jsme si natolik zvykli žít v Absurdistánu, že o mainstreamovém výkladu některých událostí často ani nepochybujeme. Objevila se třeba zpráva, že bulharská vláda na žádost Evropské komise pozastavila výstavbu plynovodu South Stream, a řada novinových titulků ihned buduje příslušný obraz světa: "EU vydírá Rusko", "Další protiruský tah Bruselu" a podobně.

Vždy je ale užitečné vrátit se do reality, opustit putinovská schémata a ptát se, co se skutečně stalo a jaké jsou za dané situace zájmy Ruska.

Co je vlastně South Stream? Jedná se o rekordně drahý projekt plynovodu v hodnotě 16 miliard eur (podmořská část se odhaduje na deset miliard eur), a je pravděpodobné, že bude ještě dražší, protože u nás ještě nikdo nikdy nedokázal zabránit navyšování rozpočtu. Nejdůležitější ale je, že to budou peníze vyhozené do větru, a uvedu proč. Například "severní bratr" tohoto projektu, plynovod Nord Stream, měl navzdory podobně vysokým nákladům již od roku 1990, kdy se tato myšlenka objevila, určité logické zdůvodnění. Dalo se očekávat, že těžba plynu v Severním moři bude klesat a v zemích severozápadní Evropy, po léta zvyklých využívat plyn z ložisek v Severním moři, vznikne neobsazená mezera na trhu a následná potřeba nových zdrojů dodávek plynu. Nord Stream (Severoevropský plynovod, jak se nazýval do konce 90. let ) byl navržen tak, aby uspokojil tuto novou poptávku.

Na trzích jihovýchodní Evropy, kam pod Černým mořem povede South Stream, žádná nová poptávka neexistuje. Hospodářství řady států napojených na plánovaný plynovod je v depresi, což se odráží v jejich spotřebě plynu. Například v roce 2013 byl celkový vývoz plynu Gazpromu do šesti zemí - hlavních příjemců South Streamu (Bulharska, Řecka, Srbska, Maďarska, Rakouska, Slovenska) - 18,3 mld. m3 oproti 23,8 mld. v roce 2008. Poklesl tedy o čtvrtinu. Komu tedy chceme plánovaných 63 mld. m3 plynu ročně prodávat?

Tudíž žádné nové trhy South Stream pro Rusko neotevře a, buďme upřímní, jediným jeho smyslem je obejít Ukrajinu, přes kterou dnes prochází více než polovina dopravovaného ruského plynu. To se ostatně také nikdy skrývalo.

Je to jako když se vám nelíbí tvář liftboye, který obsluhuje zdviž, a začnete si stavět soukromý výtah se samostatným vchodem a zaplatíte za to miliony. Jinými slovy - takový superdrahý obchvat Ukrajiny nedává žádný ekonomický smysl.

Je třeba připomenout, že Ukrajina od počátku poskytovala Rusku výjimečně výhodné tranzitní tarify ve srovnání s evropskými cenami - od začátku letošního roku činily 2,73 dolarů za tisíc metrů krychlových dopravy na 100 km, a v předchozích letech se sazby často pohybovaly pod jedním až dvěma dolary. Cena je několikanásobně nižší než při evropských tranzitních sazbách i než to, co bude muset platit Gazprom plynovodní společnosti South Stream AG. Úspory z dopravy plynu přes ukrajinské území činí dnes pro Rusko 2,5-3 miliardy dolarů ročně. Vynásobte si to například třiceti lety - tolik tedy k otázce, kdo koho dotuje.

Ztráty ze zastavení dodávek plynu do Evropy? V obou případech zastavení dodávek - v roce 2006 a 2009 - pocházela iniciativa k uzavření kohoutků z ruské strany, Ukrajina na nás nidy nic nevynucovala. Krádež ruského plynu? Tato častá obvinění nebyla nikdy soudně prokázána. Před několika lety se Gazprom pokusil žalovat u soudu smluvně dohodnutý objem topného plynu pro technologické potřeby plynovodní soustavy, ale marně. Připomínám všem účastníkům internetových šarvátek: jakmile někdo začne hovořit o krádeži ruského tranzitního plynu přes Ukrajinu, musíme se ho vzápětí zeptat: existuje alespoň jeden potvrzující rozsudek? Ne? Tak to jsou všechno pohádky.

Shrňme: Ukrajina byla po celá léta Rusku mimořádně výhodným tranzitním partnerem a neexistuje žádný ekonomický důvod snažit se ji obejít. Jaké jsou příčiny té posedlosti budovat South Stream?

První důvod spočívá ve zřejmém záměru Vladimira Putina vydírat Ukrajinu zrušením tranzitu plynu přes její území, aby dosáhl širokého okruhu cílů, od přízemních (kontroly ukrajinských plynovodů) až ke globálně politickým otázkám. Bylo mi to jasné od samého počátku, kdy jsem si přečetl zprávy o Putinových jednáních o otázkách plynu s představiteli evropských a post-sovětských republik: neproběhlo jediné setkání, na kterém by se nejednalo o tom, jakým způsobem chce získat kontrolu nad ukrajinským plynovodním systémem. A od roku 2004 jsme svědky jeho úporných pokusů získat kontrolu i nad systémem politickým.

Druhý důvod je rovněž nabíledni: ty miliardy eur se určitě nevypaří, ale poplynou na účty Putinovi do morku kostí věrných dodavatelů, mezi nimi uveďme Strojtransgaz Gennadije Timčenka (který už získal smlouvu na stavbu bulharské části South Streamu). A pak tu máme Strojgazmontaž Arkadije Rotenberga a Strojgazkonsulting, jehož 75% podíl se nyní chystá koupit čečenský podnikatel Ruslan Bajsarov. Bajsarov mimochodem v zápětí uvedl, že požaduje také smlouvu na výstavbu plynovodu do Číny, kterému se již dostalo požehnání, a to je už euroasijská trasakce v pravém slova smyslu.

Na takové účely je samozřejmostí vyhazovat národní miliardy. Vzhledem k tomu, že kvůli ukrajinské krizi se nad South Streamem stahovala mračna, Putin i Gazprom se rychle probudili a začali se co nejrychleji zasazovat o faktickou výstavbu plynovodu přes Bulharsko a Srbsko - což jsou vzhledem k politickým vztahům těchto států s Moskvou a jejich chladnoucím vztahům s Bruselem ty nejvhodnější cíle. Se zdvojeným úsilím se soustředili i na Rakousko, které je také značně euroskeptické a přátelsky nakloněné Putinovi. To vše se podniká navzdory tomu, že ukrajinská krize a následné sankce učinily ze South Streamu ještě méně výhodnou investici: plány na financování asi 70 % rozpočtu projektu půjčkami selhávají, banky neposkytují peníze a Gazprom bude muset vynaložit své vlastní prostředky na projekt, který by měl přinášet zisky ... a netroufám si říct, zda je vůbec někdy přinese.

Je zřejmé, že činnost Unie ve vztahu k South Streamu je politicky motivována: vzali jste si Krym, tak račte vrátit výhody, které vám poskytla evropská politika. "Bitva o Bulharsko" byla v této souvislosti velmi důležitá, protože vyústění potrubí na pobřeží má zásadní význam. Hašteření na bulharské vnitropolitické scéně nemá smysl komentovat: na roky 2014-2021 let přislíbila EU Bulharsku 15 mld. eur ze strukturáních a kohezních fondů na zemědělství, infrastrukturu a další potřeb, a už jen toto je mocnou pákou nátlaku, ve srovnání s níž všechna ubohá cukrátka Gazpromu nic neznamenají. Takže v "bitvě o Bulharsko" neměl, podle mého skromného názoru, Gazprom žádné vyhlídky.

Putin zřejmě dobře ví, proč během petrohradského Ekonomického fóra podrážděně nadhodil cosi jako "můžeme si najít také jinou zemi, která není členem EU" (a učinit ji výstupním bodem South Streamu u Černého moře ). Ano, ale existuje jen jeden takový "nečlen", a to Turecko, které jen čeká na to, aby si kvůli South Streamu pokazilo vztahy s EU a nám uložilo podmínky, za nichž bude přeprodávat dopravovaný plyn. Právě proto jsme se kdysi partnerství s Tureckem ve věci plynovodu zřekli. Pokud by volba nakonec dopadla ve prospěch Turecka, zřejmě by ještě víc zatížila a zhoršila ekonomické parametry projektu.

Takže zbavíme-li se putinovského schématu, můžeme říci, že projekt South Stream Rusko vůbec nepotřebuje, dokonce je pro ně škodlivý. Výhodný je pouze pro hrstku Putinových blízkých jako karta v primitivní geopolitické hře, která Rusku není k ničemu. Je na čase se projektu vzdát a smířit se s Ukrajinou, ekonomicky nejvýhodnější tranzitní zemí. Tím spíše, že je tam nový, rozhovorům nakloněný prezident.

Autor je bývalý náměstek ministra energetiky Ruska (do r. 2002), od r. 2003 řídí nezávislý analytický Ústav energetické politiky.

Z článku na Slon.ru přeložil Vladimír Kříž