Vyhrocená politická a diplomatická konfrontace mezi Českou republikou a Ruskou federací má mimo jiné také zásadní dopady na českou energetiku. Vláda již rozhodla, že vyloučí ruskou firmu Rosatom z možné účasti v tendru na stavbu nového jaderného bloku v Dukovanech. Tím ovšem kroky České republiky vedoucí k udržení energetické bezpečnosti nemohou skončit. Je zde totiž ještě jeden zdroj, u nějž jsme ve významné míře závislí na Ruské federaci, a tím je zemní plyn.

Ten má v nejbližších letech masivně nahradit tuzemské uhlí v teplárenství i elektroenergetice, čímž by se česká surovinová závislost na Ruské federaci zásadně zvýšila. Mohla by to být fatální strategická chyba pro bezpečnost České republiky i dalších zemí EU, k nimž se Rusko nestaví přátelsky. V roce 2009 jsme totiž byli svědky faktu, že dodávky energetických zdrojů z Ruska na Západ lze použít jako nástroj síly. Kauza Vrbětice i její následky ukazují neexistenci záruk, že se to nebude opakovat. Proto je třeba zcela revidovat úvahy, že by v ČR i přechodně měla být místo spalování uhlí vybudována větší a drahá kapacita paroplynových elektráren a tepláren.

Záleží na našem spojenci v EU a NATO Německu, aby ve světle faktů zvážilo, zda chce a může vložit osud své energetiky z podstatné míry do rukou Ruska prostřednictvím budovaného plynovodu Nord Stream II.

Je totiž stále jasnější, že ten, kdo ovládá energetiku a její zdroje, nemusí už posílat do dané země svou těžkou vojenskou techniku. Energetika se stala významnou součástí hybridní války, při níž se sice nestřílí, ale v důsledku možných řetězových blackoutů lze vyvolat chaos, kdy by mohli umírat lidé závislí na fungování nemocnic, zastavily by se dodávky potravin, pitné vody, pohonných hmot atd.

Je proto nezbytné, aby se všechny demokratické politické síly České republiky spojily a podpořily strategickou energetickou soběstačnost, bezpečnost, nezávislost a prosperitu průmyslu i občanů, kterou může zaručit jen vybudování dostatečné kapacity jaderných a obnovitelných zdrojů. A to pouze a výhradně ve spolupráci s firmami z demokratických zemí. Musíme udělat vše pro to, aby byla dotažena nedávná výzva sedmi lídrů zemí EU včetně francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a českého premiéra Andreje Babiše, aby Evropská komise zařadila jadernou energetiku v taxonomii do podporovaných forem nízkouhlíkové či bezemisní energetiky.

Zatím je to přesně naopak. Zemní plyn požívá jakési neoprávněné tolerance, ale přitom je vysoce emisním zdrojem, jehož masivní využití i podle komisaře Evropské komise Franse Timmermanse nemůže dekarbonizaci ekonomik EU zásadně pomoci - dle jeho slov zemní plyn v EU „nemá budoucnost“.

Uvažovaný plynový mezistupeň by byl nesmyslným, nebezpečným a drahým experimentem, který je nerealizovatelný bez investičních i provozních dotací. Nevedl by k požadovanému cíli, kterým je zabránění změně klimatu. Naopak by vedl k nebezpečné závislosti na Ruské federaci.

Česká republika z uhlí na plyn přecházet nemusí. Zásoby uhlí i fungující flotila uhelných elektráren a tepláren nám dává dostatek času na vybudování bezpečné a spolehlivé nízkoemisní či bezemisní energetiky. Nelze ale připustit, aby cena emisních povolenek vedla k ekonomické likvidaci uhelných zdrojů energie, které by při časové a technické náročnosti stavby nových jaderných reaktorů skončily v podstatě bez náhrady. Násilné emisní zastavení provozuschopných tepelných elektráren by přineslo energetický a po něm sociálně-ekonomický a bezpečnostní kolaps českého státu.

Vybudovat a postavit energetický mix ČR z 60-70 % na jádru, které bude doplněno obnovitelnými zdroji je jistě náročný projekt. Dlouhodobý efekt prudkého poklesu emisí CO2 a dalších škodlivin díky produkci z jádra je však mnohem smysluplnějším cílem, než investice do přechodného zdroje ve formě zemního plynu.

Současná krize je pro českou politickou reprezentaci zároveň příležitostí si uvědomit nutnost přijmout a schválit strategické plány a řešení, za něž nám budou vděční naši potomci ještě po 100 letech. A také uděláme skutečně něco zásadně pozitivního pro udržitelnost našeho společného životního prostředí.

Autor je poslanec PSP