V okamžiku, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, se před Evropou vynořila zásadní otázka: Chceme se odstřihnout od ruského plynu? A pokud ano, čím ho nahradíme? A spolu s tím se obnovily úvahy o možném importu plynu z Egypta, Izraele a Kypru.

Plán na vývoz plynu z východního Středomoří byl ve vzduchu celá léta, vlastně od okamžiku, kdy se v předminulé dekádě dařilo najít nová naleziště.

Tato snaha vyvrcholila předloňskou dohodou mezi Kyprem, Řeckem a Izraelem o spolupráci a možné stavbě společného plynovodu přes řecké území dále do Evropy.

Shodou okolností plán na plynovod nazvaný EastMed začal skomírat krátce před začátkem války. Spekulovalo se o tom, že tento plán není rentabilní ani ekologicky udržitelný, protože západní ekonomiky se stejně budou od plynu ve střednědobém výhledu odklánět.

Teď se ale situace znovu změnila – zaprvé chce Evropa co nejdříve odejít od ruského plynu. A za druhé je pravděpodobné, že ceny energie budou dlouhodobě vysoké a změní se tím kalkulace toho, co je výnosné.

Znamená to tedy, že EastMed nebo nějaká jeho obdoba je zpátky ve hře? Odpověď zní: Možná, ale ne určitě. A pokud ano, i nadále s velkými politickými a ekonomickými riziky.

Jedním z faktorů je, že kapacita těžby ve východním Středomoří nepokryje ani zdaleka množství plynu, které do Evropské unie dodávalo Rusko. Oněch zhruba 40 procent evropské spotřeby zajišťované z Ruska představuje asi 155 miliard kubických metrů ročně.

Izrael by mohl za současných okolností dodávat jen asi 10 miliard, a ani další producenti v oblasti nemohou zvýšit svou těžbu tak, aby ruské dodávky nahradili. Tento plyn tedy může být nanejvýš jen jedním z mnoha náhradních zdrojů.

Hlavní problém ale spočívá jinde. Především otázce, jak plyn z východního Středomoří dostat do Evropy. Podmořský plynovod EastMed měl být 1900 kilometrů dlouhý, což je o polovinu více než Nord Stream. Stavba EastMedu by trvala nejméně čtyři roky a měl přijít na více než 6 miliard dolarů. Nebylo jasné, zda bude takový projekt rentabilní, a také zda tou dobou už Evropa nebude naopak na cestě k odbourávání jakéhokoli plynu, nejen toho ruského.

Izraelci proto i před americkým negativním stanoviskem otáleli s tím, aby v projektu postoupili dál. Orientovali se na těžbu pro domácí spotřebu, případně export do geograficky blízkých zemí, jako je Egypt a Jordánsko, na čemž měli i geopolitický zájem.

Naopak Řecko a Kypr měly zájem na tom stát se důležitými milníky na trase tohoto plynu dál do Evropy, protože by to relativně zvýšilo jejich význam pro Evropskou unii a také tváří v tvář Turecku.

Turecko se proti EastMedu stavělo z prestižních i geopolitických důvodů. V poslední době i kvůli obavám z Ruska a v rámci obnovy spolupráce s Izraelem přicházelo s návrhy na alternativní trasu přes své území. Toto řešení by bylo v určitém ohledu schůdnější.

Plynovod do Turecka by byl podstatně kratší, levnější a mohl by se napojit na již existující tureckou infrastrukturu, která vede dále do Evropy. A neposílilo by Řecko, nýbrž Turecko.

Jedním z hlavních problémů takové varianty je, že Turecko není zejména v éře prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana chápáno jako spolehlivý partner. Státy EastMedu i Evropská unie by riskovaly, že bude investovat do něčeho, co nakonec selže a ztratí čas a kapacity, které by mohly věnovat jiné cestě.

Je tu navíc otázka budoucnosti těžby a jejího financování. Aby plynovod, jako je EastMed, mohl někdo začít stavět, musí být na stole jasný příslib ze strany evropských odběratelů, případně i jejich ochota začít projekt spolufinancovat.

To je ale podmíněno dalšími podmořskými průzkumy, které ovšem nebude nikdo chtít platit, pokud tu nebude jasná perspektiva, že tento plyn někdo odebere.

Otázka rentability by se posunula směrem k černým číslům, pokud by se k projektu přidal Libanon, v jehož výlučné ekonomické zóně se také vyskytuje plyn. Jenže to by předpokládalo dohodu s Izraelem a na té nemá zájem Hizballáh, Sýrie ani Írán. Tomu navíc vyhovuje, pokud bude Západ pod tlakem.

Je tu ještě jedno řešení, a to je stavba zařízení na zkapalňování plynu, například plovoucí zkapalňovače, které by kotvily přímo u těžních věží. I v tomto případě by ale do nich musel někdo investovat a musela by také existovat odpovídající infrastruktura na straně evropských odběratelů.

Pak je tu ještě poslední, nejskromnější varianta, a to krátký plynovod z kyperských nalezišť do Egypta, kam už jsou nataženy trubky i z Izraele. Egypťané část plynu už nyní zkapalňují a dále exportují. To je nejlevnější a nejrychlejší řešení, které ale pokryje jen velmi malou část výpadku ruského plynu.

Východní Středomoří tedy není jasnou cestou z pasti závislosti na ruském plynu. Ale je přinejmenším poučením, že pokud by prostředky vynaložené na projekty jako Nord Stream 2 Evropané investovali včas do několika menších alternativ, jako je také EastMed, mohli by být dnes v mnohem jednodušší situaci.

Jak ale víme už od dětství, kdyby nebyly rybníky, nebyly by ani ryby.

Autor je komentátor Českého rozhlasu