1.7.2022 | Svátek má Jaroslava


ENERGETIKA: Jaderná ekonomika

8.6.2011

Řeknete si, napsat článek s titulkem Jaderná ekonomika v době, kdy se to články s nadpisem obsahujícím slova jaderná, katastrofa či Fukušima v našich (a nejen našich) médiích jen hemží, je šílenost. Budiž, proč ne, možná to šílené je. Teď jde jen o to, je-li to šílené natolik, aby to někdo četl a dočetl až do konce.

Úmyslně vynechám jistě očekávaný úvod, ve kterém bych se věnoval vlastním událostem v japonské elektrárně Fukušima. Ne snad, že bych je pokládal za nepodstatné. Ano, to, co se ve zmiňované elektrárně stalo, je opravdu velká havárie, na stupnici INES je hodnocena hned za Černobylem, tedy v absolutním hodnocení jako druhá nejhorší havárie jaderného zařízení. Někdo sice namítá, že díky počtu havarovaných reaktorů by se hodnocení závažnosti událostí v Japonsku mělo té ukrajinské vyrovnat, ale na závěry tohoto typu je ještě brzo, dojde-li k nim vůbec někdy. Přeci jen, obnažené jádro reaktoru a rozmetané palivo do okolí v Černobylu je něco zcela jiného, než stále neporušená obálka reaktorů i jejich kontejnmentů ve Fukušimě.

Co ale za zmínku i komentář stojí, je reakce zbytku světa na to, co se v Japonsku posledních dnů odehrálo. Ačkoliv dosavadní základní hodnocení a zpětná analýza jednotlivých událostí poměrně jednoznačně ukázala na to, kde byly prvotní i následné příčiny vedoucí k současnému stavu v elektrárně, reakce některých subjektů byla mírně řečeno prapodivná. Na tom, že se ozvali aktivisté z Rakouska, Greenpeace a další podobní, žádný důvod k divení není. Co mě ale nutí pozdvihnout obočí, je reakce jiných, v těchto souvislostech méně očekávaných. Za všechny takové se zmíním o dvou.

Reakce Německa, jmenovitě kancléřky Merkelové, generuje celou řadu otázek. Připomeňme si, že v důsledku událostí v Japonsku, rozhodla německá vláda o okamžitém odstavení sedmi nejstarších jaderných elektráren. Rozhodla o tom v době, kdy již delší dobu běžel proces, který měl zvrátit rozhodnutí předchozí vlády, tedy vlády s vysokým podílem zelených, o odklonu od jaderné energetiky. A stačila jedna havárie a vše bylo najednou jinak. Ano, víme, že někde v pozadí rozhodnutí kancléřky, která je původním povoláním fyzička, mohla být do jisté míry i snaha o získání politických bodů před zemskými volbami, ale to její reakci neomlouvá a stav německé jaderné energetiky nestaví do příliš dobrého světla. Ba naopak. Zeptáte se proč? V případě, pokud by jediným důvodem vedoucím k rozhodnutí o odstavení německých elektráren byla skutečně obava plynoucí z havárie ve Fukušimě, znamenalo by to, že německá vláda má nějaké specifické informace o tom, že to s bezpečností těchto elektráren není tak růžové, a přesto je do této doby nechávala v provozu . Byla-li důvodem k rozhodnutí o odstavení elektráren snaha o získání politických bodů, není to o nic lepší. Znamená to mnohé, kromě jiného i to, že německá vláda je ochotná nebrat v potaz záruky odpovědných odborníků na jadernou energetiku v případě, že se jí to politicky nehodí. Nedá se pak z toho odvodit, že by tomu mohlo být stejně i v případě, že by situace byla opačná? Tedy taková, že by bezpečnostně technické záruky na provozované jaderné zařízení nemohly být příslušnými odborníky vydány, ale vláda by to, z politických důvodů, ignorovala a deklarovala by, že vše je v pořádku? Ani první, ani druhý důvod rozhodně čest německé administrativě všeobecně, a německé kancléřce zvlášť, nedělají. Nabízí se pak konstatování, že za těchto okolností je možná uzavření německých jaderných elektráren správným rozhodnutím, jen s tím rozdílem, že jeho motivací není strach z jaderných technologií, ale důsledek neschopnosti využívání tohoto druhu energie v Německu objektivně zajistit.

Druhým důvodem k reakci je postoj Itálie. Tato země je z hlediska celkového salda elektrické energie jejím výrazným importérem. A nejen to. Geografická struktura; všichni známe tvar italské boty, úzkého pruhu země, vybíhajícího z trupu severní Itálie; problémy s přenosem velkých objemů výkonu i energie ze severu na jih značně znásobuje. Zajištění stability italské energetické sítě je tímto výběrem místa k životu italskými předky již samo o sobě komplikovanější úlohou než kdekoliv jinde na světě. Snad kromě Chile, ta je na tom ještě hůře. K tomu pak musíme připočíst to, že velká část výkonu se do Itálie dostává přes její severní hranice. O tom, jaké to může mít důsledky, se Italové mohli po celých 12 hodin přesvědčit v roce 2007. Poučeni začali pracovat na přípravě výstavby nových energetických zdrojů, jakých jiných, než jaderných. A reakce italské vlády po Fukušimě? Okamžité zastavení všech přípravných prací. Zastavení v době, kdy je do spuštění plánovaných reaktorů ještě minimálně jedna desítka let, zastavení prací, které mají charakter přípravy projektů a souvisejících činností. Nabízí se otázka proč? Proč tak najednou? Přípravou projektů přeci žádné nebezpečí z provozu jaderných zařízení aktuálně nehrozí. Můžeme si odpovědět v podobném duchu, jako v případě Německa.

Před nedávnem proběhl v pražském hotelu Marriott tradiční, již 11. Energetický kongres. Na něm se celá řada přednášejících vracela k událostem posledních dní v Japonsku. Jednoznačně nejfundovaněji paní Dana Drábová, ředitelka ÚJB. A nutno podotknout, že její vystoupení bylo po všech stránkách vyváženým a objektivním hodnocením celé situace, i když nepostrádalo osobní pohled na celou situaci, na jejímž počátku bylo páté největší zemětřesení v zaznamenané historii. Trochu jinak orientované, ale stejně vyvážené bylo vystoupení premiéra Petra Nečase. V jeho závěru jasně vyjádřil přístup současné české vlády k energetice a nevynechal ani energetiku jadernou. Na kongresu zazněla celá řada různých názorů, ale s ohledem na dnešní téma bych se podrobněji zastavil jen u jednoho dalšího řečníka.

Byl jím pan Jorg Jasper, expert na ekonomické a politické aspekty energetiky z německé energetické společnosti EnBW. Pan Jasper hovořil na téma energetická koncepce Německa a poměrně zevrubně vysvětlil současný pohled na vývoj energetiky našeho souseda. Z jeho vystoupení jednoznačně vyplynul záměr Německa věnovat se rozvoji tzv. obnovitelných zdrojů na úkor zdrojům klasických, včetně jaderných. Existuje řada scénářů budoucího vývoje, nejvíce podporovaný je za současné situace tzv. scénář IIA, s dále uvedenými charakteristikami. Zatímco v roce 2008 se v obnovitelných zdrojích vyrobilo 92,3 TW a v klasických (včetně jaderných) 544,9 TW, v roce 2020 bude toto rozdělení dle uvedeného scénáře charakterizováno čísly 203,5 TW/383,9 TW. Pozorný čtenář postřehne, že celková výroba, tedy součet obou čísel, bude mezi léty 2008 a 2020 klesat. Budiž, připusťme tyto ambice, i když jsou, s ohledem na očekávaný vývoj (e-mobilita, další podpora železniční dopravy, obecně omezování využívání fosilních paliv v různých sférách života společnosti i průmyslu a jejich nahrazení elektřinou) velmi odvážná. Pro roky další pak ke dvěma uvedeným číslům přibývá číslo třetí, a tím je import. Ano, německá energetická koncepce počítá s tím, že část své spotřeby bude saturovat jejím dovozem. V roce 2030, k číslům 246,8 TW/246,5 TW tedy přibývá číslo 19,3 TW, v roce 2040 je to 278,9 TW/123,6 TW a 86,7 TW importu a konečně v roce 2050 285,2 TW/67,3 TW již neuvěřitelných 104,8 TW, což je téměř 24% celkové spotřeby. Podle tohoto velmi pravděpodobného scénáře Němci tedy počítají, že v polovině tohoto století si téměř celou jedno čtvrtinu své spotřeby koupí v zahraničí.

A teď tedy k jádru věci. K jádru obrazně i fakticky. Česká společnost, jakkoliv se občas jeví jako velmi konzervativní, je v mnoha směrech značně pragmatická a ochotná jít do čehokoliv. Historie ukázala, že se Češi rádi pohybovali a pohybují proti proudu, a ještě se u toho dokázali smát. Je samozřejmě otázkou pro historiky, sociology či psychology, co je pravým důvodem těchto vlastností, fakta nám však v tomto ohledu dávají za pravdu. Ať už v historii zpracované beletristicky (Proti všem), historii faktické (Smějící se bestie) či v současnosti (Václav Klaus). Minulé, nedávné i současné výzkumy veřejného mínění, přes to všechno, co se stalo v Černobylu, v japonské Fukušimě nebo se děje v okolních zemích (Rakousko, Německo), vracejí v odpovědi na otázku, jaká je podpora jaderné energetiky, ta nejvyšší čísla z celého širokého okolí. A nejen to. Shodně vystupuje vláda i politické reprezentace ze všech stran politického spektra. Můžeme s jistou nadsázkou klidně říci, že jaderná energetika je téma, na kterém se dneska shodne i koalice s opozicí. To hovoří za vše. Položme si otázku, čím to je? Je to pouze onou dávnověkou touhou i ochotou Čechů pohybovat se proti proudu a navíc z toho mít ještě radost? Nebo je v tom něco jiného? Pravda asi bude někde uprostřed. Historickými dispozicemi počínaje, přes překvapivou shodu na všech úrovních společnosti, rezonující dokonce i s názory elit, a konče především perfektní prací těch, kteří se jadernou energetikou profesně zabývají. Tady mi dovolte, abych se znovu vrátil k Daně Drábové. To, co tato napohled drobná žena dokázala, je něco, za co ji většina z nás dokáže ocenit až později. Vnesla do emocionálních až hysterických tónů debat o jaderné energetice před a zejména po Fukušimě tolik věcného, odborně i popularizačně orientovaného pohledu, navíc prezentovaného konzistentně s velkou dávkou diplomacie od začátku až do konce tak, jak to nedokázal nikdo před ní. Ale nebyla a není jediná. V druhé řadě je třeba zmínit ty, kteří na dobrém jménu české jaderné energetiky pracují soustavně již desítky let. Ty, kteří jadernou energetiku tvoří. Zejména pak ty, již jsou přímo v centru jejího dění. Jakkoliv je mnohými lidmi společnost ČEZ chápána značně kontroverzně, věřím, že kdyby se měl provést průzkum veřejného mínění, jaké divizi ČEZ věříte nejvíce, byla by jaderná energetika jeho jednoznačným vítězem.

Uvědomíme-li si to všechno, nezbývá než uznat, že máme, my Češi, pro jadernou energetiku jistou slabost. A v kontextu s tím, co se v současné době ve světě a zejména v Evropě děje, nám to přináší něco, co bychom mohli s trochou eufemismu nazvat konkurenční výhoda. Titulek článku zní jaderná ekonomika. Co je tím vlastně myšleno? Víte jistě všichni, jak na tom naše ekonomika je. A teď nemyslím jen na na čísla a statistické údaje. Jde mi zejména o skladbu ekonomiky a zejména jejího hlavního tahouna, průmyslu. Ano jsme středoevropská velmoc ve výrobě automobilů, na našem území se vyrábí ploché televize, umíme vyrábět skvělá podzvuková vojenská letadla, české pivo je známým pojmem v mnoha zemích světa. Ale zároveň jsme o celou řadu takových klenotů přišli nebo možná brzy přijdeme. A můžeme přijít i o další, třeba i o ty, které jsem jmenoval v řadě těch dnes úspěšných. Není čas na to, rozhlédnout se a pokusit o návrat k osvědčeným kořenům? Ale co si vybrat? Rozhodně něco, co nám umožní pokud možno rozsáhlou diverzifikaci průmyslové výroby. A taky něco, co bude mít přínos v co možná nejširším spektru oblastí. Nejen produkce spojená se ziskem, ale i přínos nových technologií či zvyšování odborných znalostí našich lidí.

V západní Evropě, zejména v Německu, se před Fukušimou hovořilo o renesanci jaderné energetiky. Podobě se o ní začalo hovořit i u nás. Proč renesanci, když jsme měli zkušenosti s výstavbou jak v Jaslovských Bohunicích, tak v Dukovanech a naposledy v Temelíně? Proto, že znalosti, zkušenosti a technologie, které jsme měli tenkrát, se už pomalu vytrácejí. Je to něco, co je třeba udržovat stále v aktivním režimu. Bez toho zanikají. V současné době se blížíme k jejich poločasu rozpadu. Bez okamžitého oživení jaderného průmyslu o ně nenávratně přijdeme. Ale to není jediný důvod, proč bychom jadernou energetiku měli opět vrátit do hry. Tím dalším a upřímně řečeno hlavním, je fakt, kam se energetika v Evropě na následujících 40 let chystá vyrazit. Do nejistoty fungování energetického systému založeného na dominantní roli obnovitelných zdrojů, odklonu od jaderných (na základě vlastního rozhodnutí) či klasických zdrojů (z prostého faktu, že nebude dostatek uhlí). Je to věc hodně speciální a možná do tohoto článku ani nepatří, ale uvědomují si ti, kteří tvoří scénáře budoucího rozvoje, jak bude obtížné zajistit dynamickou stabilitu energetické soustavy, když dominantními zdroje do ní připojené budou fotovoltaické panely a větrné elektrárny? Málokdo z laiků asi ví, jakou úlohu z pohledu stability energetické soustavy má taková hmota na 3000 otáček za minutu roztočeného turbogenerátoru 500 MW. Stejně jako málokdo ví, že fakt, že fotovoltaický panel nabídne při zkratu na svém výstupu maximálně jmenovitý proud a že to není, z pohledu energetické sítě, do které je připojený, správné funkce ochran, včetně těch, které nás chrání před nebezpečnými účinky elektrického proudu, žádná výhoda? Takových příkladů bychom našli mnoho.

Jistě, rodí se nové koncepty provozování a řízení energetických sítí. Hovoříme o Smart Grids a podobných konceptech, které by měly tyto aspekty vyřešit a zajisti správné fungování sítí i v nových podmínkách. Nic proti nim. Já sám se tímto tématem (Smart Grids) zabývám již od roku 2005, takže mám jistou představu o všech souvislostech budoucího rozvoje sítí, nicméně v širším kontextu není tento a podobné koncepty všelékem.

Rozhodne-li se někdo podrobit jistý směr vývoje kritice, za což můžete většinu dosavadního textu označit, měl by naznačit nějakou alternativní cestu. Myslím, že je nabíledni. Výše jsem napsal, že v oblasti energetiky máme jistou konkurenční výhodu. Výhodu v tom, že si dokážeme představit, že by v České republice dál fungovaly jaderné elektrárny i dokonce to, že bychom měly ty současné rozšířit. A tady se dostáváme konečně k hlavnímu tématu článku – Jaderná ekonomika.

Udělejme si z České republiky středoevropský Kuvajt. Ne, ropu asi nenalezneme, tedy v tom vlastním slova smyslu, ale mohli bychom si pár „vrtů“ otevřít. Jak? Rozhodněme se a podpořme jednoznačně další rozvoj jaderné energetiky u nás. Máme na to ty nejlepší podmínky:

- ochotu a vůli, což z našich sousedů nemá nikdo – to je myslím ta největší konkurenční výhoda, kterou si můžeme představit

- stále ještě živé znalosti v oborech průmyslu, které jsou pro rozvoj jaderné energetiky výhodou či dokonce nutností

- zkušenosti s vlastními technologiemi výroby elektrické energie z jádra

- velmi rozsáhlý systém udržování, sledování a kontroly kvality a bezpečnosti, jak v oblasti jaderného průmyslu, tak v oblasti vlastní výroby elektrické energie

Získáme za to prostředky dalšího rozvoje našeho průmyslu směrem k ceněným technologiím a znalostem. Samozřejmě s budoucím potenciálem pro uplatnění i v jiných než jaderných oborech. V sociální oblasti to samozřejmě povede k zvýšení zaměstnanosti v celém spektru oborů. I když to jsou jakési vedlejší efekty podpory dalšího rozvoje jaderné energetiky, jsou z hlediska celkového přínosu nezanedbatelné. Samozřejmě to, co bude přínosem klíčovým, bude vlastní výroba elektrické energie v jaderných zdrojích. Výroba, která bude stále ekonomicky nejvýhodnější a která nám umožní udržet cenu elektrické energie jak pro drobné spotřebitele (tedy všechny z nás), tak pro průmysl, zemědělství i služby, na konkurenčně nejvýhodnější výši. To vše i za předpokladu, že budeme samozřejmě na veškerý vývoj, výstavbu i provozování jaderných zdrojů, klást ty nejvyšší možné nároky z hlediska bezpečnosti a spolehlivosti a budeme je podrobovat nejpřísnější možné kontrole.

Všichni jistě máme před očima grafy vývoje HDP v České republice, zejména pak jeho porovnání s výší a vývojem našich sousedů. Nevím jak vy, ale já jsem vždy nechápal, jak bychom vůbec kdy mohli v absolutní výši HDP na hlavu někoho ze západní Evropy dohnat. Pravda, teď se už situace poněkud změnila, ale není to až tolik naší zásluhou, spíše tím, že ti ostatní ve svém snažení více či méně polevili nebo vsadili na směr, který, jak se později ukázalo, nebyl příliš dobrou volbou. A to je ta chvíle, jak ví každý sportovec, kdy je potřeba „nastoupit“. Existuje jistě celá řada jiných cest, ale upřímně řečeno, pro nás, tady teď, nevidím lepší příležitost, než tu, pro kterou jsem v titulku článku zvolil název Jaderná ekonomika.

Poprvé publikováno na www.jaluvci.com