O splnitelnosti respektive nesplnitelnosti bruselských požadavků na dvacet procent spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů zde psal Daneš Burket (NP, 11.12.2007) a došel k názoru, že je to zcela zbytečná diskuse. Na dvacetiprocentní podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě elektřiny - nemluvě už o energiích vůbec - prostě v Česku nemáme. Zavázali-li jsme se však, že dosáhne do roku 2010 osmi procent, pak svůj slib musíme splnit. Dnes se nacházíme kousek za polovinou (4,2 %), ale proč to nezkusit, že?

Zde je několik poznámek k jeho otázkám, zda je třeba něco změnit k dnešní situaci, kterou ve svém článku popisuje, nebo zda existuijí snad jiné způsoby, jak splnit sliby dané Bruselu.

Jaderná energie nebo energetika nepatří podle momentálních hledisek mezi "obnovitelné" zdroje, ale je jedinou realistickou možností, jak se vyrovnat s dohodou z Kyota, protože nevypouští kysličník uhličitý C02, a o ten tady v prvé řadě jde, řekněme alespoň zatím. Proto ji nelze házet do jednoho pytle s klasickým spalováním uhlíkatých látek To je první důvod, proč je potřeba jaderné zdroje překlasifikovat, realisticky znovu zařadit.

Druhý důvod je v tom, že je technicky možné ji i de facto mezi obnovitelné energie zařadit. Tak zvané množivé reaktory (anglicky breeders) dodávávají energii a současně vyrábí "nové" palivo z různých isotopů uranu a thoria. Problém je v tom, že se do vývoje těchto reaktorů pod tlakem žádnou odpovědnost nenesoucích křiklounů dosud jen málo investovalo, respektive byl jejich vývoj byl zastaven. Technické podrobnosti bych rád přenechal Daneši Burketovi, který je k tomu povolanější osobou než já sám. V EU mají tedy naši zástupci námět a dostatečný důvod k dalšímu jednání.

Třetí poznámka je "systémová". V Kyotu se státy zavázaly ke snižování podílu CO2 v ovzduší, ale jak to vypadá u nás v praxi? Učelem temelínské elektrárny bylo dodávat proud a současně zlepšit velmi nezdravou atmosféru v severních Čechách vzniklou spalováním něčeho, čemu se uhlí s čistým svědomím říkat nedá. Byly odstaveny některé zdroje znečištění, ale cizí, hlavně rakouští a němečtí investoři si začali u nás klidně stavět eletrárny sice modernější, ale v podstatě stejného typu. Je to pro ně výhodné: my dodáme to palivo, oni dodají kompletní zařízení a pak si ten čistý proud odeberou. Nám zůstanou odpady z výroby a z čištění exhalací a nesplněné parametry z Kyota či EU, oni na nás budou ukazovat, jací jsme špindírové. To je umožněno tržním systémem bez přívlastků, který já sám nazývám, když dovolíte, "přiblblým liberalismem". Dohodu podepsaly a jsou za ni odpovědny státy. Český stát musel a musí mít pravomoc takovéto cizí investice nepřipustit. Tady musím ovšem podotknout, že tu pravomoc možná má, ale nevyužívá ji z důvodů, o kterých si veřejnost může myslet ledacos, protože je nezná.

A dále, výroba a zásobování elektrickou energií je záležitost "na dlouhé lokty", kterou je potřeba plánovat s velkým předstihem. Tu nelze přenechávat náhodě nebo cizím investorům, na přípravě se musí podílet všechny složky národního hospodářství. Oddělení rozvodu od výroby umožňující "trh" s proudem je absolutní nesmysl, který to jen komplikuje. Všichni "prodavači" tohoto typu vydělávají nejvíc, když je jejich artiklu nedostatek, podívejte se jen, jak stoupají zisky naftových společností v době naftových krisí. Následky je si možno představit. A chcete-li jiný příklad "přiblblého liberalismu", podívejte se na dráhy (nejen u nás, my se v tom jen opičíme), které se rozdělují na firmu, která dopravuje, a na jinou firmu, která se stará o "spodek", a na zkušenosti s tím. To už opravdu není daleko od Werichových ministerstev jednoho pro dopravu tam a druhého pro dopravu nazpátek. Přejete si snad třešničku na dort? V dnešním (12.12.) holandském De Telegraafu je ve finanční sekci titulek jednoho článku "Konkurence ve zdravotní péči se úplně zadřela". U nás se ta konkurence mezi pojišťovnami zcela jistě nezadře - nebo snad ano?

Podotýkám, že se nechci stát generálem až po bitvě (v čs. lidové armádě jsem kdysi dosáhl hodnosti desátníka, takže můj vzestup by byl příliš strmý), protože už ve své opovrženíhodné knížce napsané 1972 jsem zdůraznil, že "řešení hospodářských problémů nesmí být brzděno takzvanými ideologickými principy". To, čeho jsme svědky (nejen u nás), je "odezdikezdismus", z jednoho extrému do druhého, prosazovaný hlavně lidmi, kteří mají do potřebné kvality dost daleko a stačí jim do základu jedno přežvykované heslo, kterým je možno podle potřeby mlátit ty ostatní..