Zbožňovaný HDP by bylo nejlepší ignorovat. Jsou lepší statistiky

Hrubý domácí produkt! Kolik času a úsilí již ekonomové věnovali zkoumání a komentářům této zbožňované veličiny. Přívlastek "zbožňovaná" není přehnaný. HDP plní v ekonomii úlohu pohanské modly. Přitom z logického hlediska pro to není žádný podstatný důvod. Existuje řada jiných národních účtů, které by úlohu ukazatele bohatství a životní úrovně plnily lépe.

Připomeňme si, jak se HDP počítá. Podle výdajové metody jde o součet soukromé spotřeby, hmotných investic (nikoli tedy například investic do cenných papírů), vládní spotřeby a rozdílu mezi exportem a importem. Intuitivně to dává jakýsi smysl: čím více se spotřebuje, proinvestuje a vyveze, tím se máme lépe. To dá rozum, ne?

Kde je skutečné bohatství

Jenže je tu řada háčků. Soukromá spotřeba zahrnuje všechny soukromé občany, včetně státních zaměstnanců a lidí na podpoře. Jedním z přímočarých způsobů, jak podpořit HDP, je tudíž najmout armády nicnedělajících úředníků a zvýšit sociální dávky. Třeba i na dluh. Existují vyspělé evropské země, které takto dlouhodobě zvyšovaly HDP až do té doby, než se jejich státní dluh ocitl v nebezpečné hodnotě poblíž 100 procent HDP.

Bohužel každé euro vydané státem na tento typ soukromé spotřeby vyprodukuje méně než jedno euro hrubého domácího produktu. Tuto zákonitost si vyzkoušela i česká ekonomika počínaje rokem, kdy se Miloš Zeman stal premiérem. Koruna vydaná státem totiž někde chybí - obvykle někde, kde by mohla lépe přispívat ekonomice.

Perpetuum mobile se nekoná ani u investic. Ty jsou zaklínadlem některých ekonomů, kteří věří v jejich magickou moc. Zejména od investic do stavební infrastruktury se očekávají zázraky. Přijde ekonomický mág, švihne a mávne hůlkou, pronese magickou formuli "multiplikátor" - a investice do silnic, dálnic, mostů a hlavně tunelů zázračně pozvednou ekonomiku.

Jenomže ne nadlouho. Stimulační vliv na HDP trvá jen do té doby, dokud se staví (zpravidla za peníze získané emisemi dluhopisů). Jakmile stavební ruch ustane, zůstanou dluhy. Samozřejmě zůstanou i stavby, ale u valné části z nich je otázka, zda byly skutečně nutné. V každém případě multiplikátorová magie se nekoná.

Podobný závěr platí pro přímou vládní spotřebu. Dárkové zlaté cihličky v celkové hodnotě několika milionů sice také vstupují do HDP, ale tento způsob posilování hospodářského růstu asi není ten pravý. A pokud jde o rozdíl mezi exportem a importem, ten o životní úrovni v Česku neříká už vůbec nic.

Když totiž zahraniční firma s výrobním závodem v České republice vyváží dejme tomu automobily, zvyšuje tímHDP hned dvakrát: za prvé, když investuje, za druhé, když vyváží. Ze zisků a z dividend ovšem občané Česka nemají vůbec nic. Zisk vyprodukovaný zahraničními investory v Česku je součástí domácího produktu, ale je vyplacen akcionářům v zahraničí.

Od těchto faktorů je očištěn hrubý národní produkt, který není definován teritoriálně, ale podle státní příslušnosti. Do HNP se nepočítají zisky cizinců v Česku, ale zisky Čechů ze zahraničních investic ano. Bohužel HNP bývá přehlížen. Roste totiž pomaleji než HDP, takže není takovou chloubou. Zatímco hrubý domácí produkt vzrostl reálně o 40,6 procenta během let 2000 až 2012, hrubý národní důchod jen o 29,5 procenta.

Pokud bychom věnovali pozornost čistému národnímu důchodu, dospěli bychom k ekonomickému růstu jen o 22,4 procenta během daného období. Čistý národní důchod je vlastně HNP, od něhož je odečteno opotřebení kapitálu. O výši životní úrovně však ještě o něco lépe vypovídá čistý disponibilní důchod domácností. Tedy součet příjmů, jimiž mohou disponovat domácnosti.

Ale ouha, tento ukazatel reálně vzrostl o pouhých 21,1 procenta mezi lety 2000-2012. Průměrně o 1,35 procenta ročně. Nic, čím by se politikové mohli chlubit. Hrubý domácí produkt rostl během stejného období o 2,57 procenta ročně. Diskrepance mezi HDP a disponibilním produktem ukazuje, že Česko se postupně stává bohatou zemí obývanou chudými občany. Investice a dividendy zahraničních investorů se totiž účtují do HDP, ale občané z nich mají málo. Práci u pásu a povinnost spolufinancovat svými daněmi investiční pobídky. Skutečné bohatství je ovšem tam, kde se inkasují dividendy.

Vskutku není žádný důvod paranoidně sledovat každou změnu HDP v hodnotě desetin procentního bodu oproti očekáváním analytiků. Ve skutečnosti je úplně lhostejné, zdali ekonomika v roce 2013 klesala o 1,1 nebo jen o 0,9 procenta. Mrzuté je, že takovéto nepodstatné statistické chyby mohou ovlivňovat rozpočtovou neboměnovou politiku. Když se ministerstvo financí nebo centrální banka snaží hekticky reagovat na drobné výkyvy HDP, zpravidla tím působí více škody než užitku.

Překvapivé čtení

Ale to ještě není celý příběh. Uvedené národní účty sledované Českým statistickým úřadem pracují výhradně s domácí měnou. Tváří se, jako kdyby cizí měny prakticky neexistovaly. Jenomže ony existují. Ovlivňují vnímání české veřejnosti ohledně její životní úrovně, a to dosti podstatnou měrou. Česko patří mezi nejotevřenější ekonomiky na světě: míra výkonnosti ekonomiky vyjádřená v cizí měně proto dává smysl.

Tuto míru publikuje Světová banka pod názvem GNI (Gross National Income, tedy hrubý národní důchod) v přepočtu na mezinárodní dolary. Statistika je v dispozici v paritě kupní síly a v běžných cenách. A její čtení je dosti překvapivé.

Když vypočteme růst HNP podle této metodiky a upravíme jej podle domácího indexu spotřebitelských cen, dostaneme hodnotu 22,4 procenta. O tolik vzrostla životní úroveň během období 2000-2012. Z metodického hlediska to možná není úplně "čisté" řešení, ale potvrzuje ostatní čísla i veřejné mínění: životní úroveň v Česku roste pomalu. A pokud jde o období od roku 2008, stále se pohybuje zhruba o deset procent pod maximem z předkrizového období.

Co dělat? Nejlepší by bylo úplně zrušit HDP. Nebo tuto statistiku alespoň ignorovat coby údaj pro tvorbu hospodářských politik. Jsou lepší statistiky.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 13.3.2014