Recept na to, jak vyrovnat nedostatky určitých krajů či zemí, jsou nižší daně a řemesla.

Koncem dubna Eurostat publikoval další sérii čísel o evropské nezaměstnanosti. Žádné skvělé zprávy. Nezaměstnanost v Evropské unii se drží na hladině 10,9 procenta. Nezaměstnanost v eurozóně vzrostla o další desetinku, na 12,1 procenta.

Nikoho nepřekvapí, že nezaměstnanost v Řecku a Španělsku je zaokrouhleně na 27 procentech v každé z obou zemí. Ani fakt, že v Rakousku činí míra nezaměstnanosti 4,7 procenta a v Německu 5,4 procenta.

Nemůže si všechno na povel být rovno

Co může přece jen překvapit, je rozdíl mezi čísly, která uvádí Destatis, spolkový statistický úřad: 7,3 procenta pro celé Německo, 6,3 procenta pro "Westdeutschland" a 11,3 pro "Ostdeutschland". Není tedy statistika jako statistika. Záleží na metodice. Ta evropská je pochopitelně měkčí, aby vycházela "hezky". Němci naproti tomu chtějí pro vlastní potřeby skutečná čísla.

Není také Německo jako Německo. Více než dvě desetiletí a tisíce miliard marek a eur nedokázaly překlenout rozdíl v ekonomické výkonnosti mezi Západem a Východem. Dokonce ani politicky korektní název "nové spolkové země" nezapustil kořeny. Ani v oficiálních statistikách.

Pokud si tedy někdo myslí, že kohezní politika založená na dotacích dokáže během historicky krátké doby – dejme tomu během několika desítek let – vyhladit rozdíly mezi evropským Severem a Jihem, je na cestě k velkému vystřízlivění. Nepodaří se to nikdy.

Volný pohyb pracovních sil je požehnání...

Právě tak trvají rozdíly mezi Českem a Slovenskem (7,3, respektive 14,5 procenta, podle vlídné metodiky Eurostatu). Slovenskou nezaměstnanost pomáhají snižovat české vysoké školy, podniky, úřady a pokladny v supermarketech. Češi mnohdy žehrají, že Slováci jim berou práci. Omyl: Slováci žijící v Česku přinášejí do země pracovní sílu a utrácejí zde vydělané peníze. Podporují českou ekonomiku. Je to naopak Slovensko, které ztrácí.

Volný pohyb pracovních sil v Evropě pomáhá silnějším ekonomikám. Německo má relativně nízkou míru nezaměstnanosti, ačkoli je plné "gastarbeiterů". Není pravda, že cizinci berou domácím práci. Pokud cizinci cestují za prací, a nikoli za sociálními dávkami, bývají obvykle pro hostitelskou zemi přínosem. Xenofobie není na místě a volný pohyb osob je kromě volného pohybu zboží a kapitálu jedním z největších skutečných úspěchů evropské integrace.

... i svého druhu prokletí

S nezaměstnaností a migrací souvisejí dva problémy. Jak čelit přirozenému trendu, kdy některé lokality, regiony nebo dokonce státy ztrácejí nejproduktivnější část populace, která jde za lepším do šťastnějších regionů? Lidé odcházejí do Berlína, Prahy anebo do Londýna – a zanechávají za sebou stárnoucí vesnice, ale i celé státy. S rostoucí jazykovou výbavou roste mobilita mladých. Na jedné straně je to dobře, na straně druhé však mohou vzniknout celé státy, kde voličskou majoritu budou snad navždy tvořit jen důchodci, nezaměstnaní a státní úředníci.

V takové politické konfiguraci se pak nikdy nepodaří prosadit jediný prostředek, který by negativní migrační trend mohl zvrátit. Tímto prostředkem je daňová konkurence. Nižší daně byly odjakživa nejlepší cestou, jak vyrovnat nedostatky určitého regionu nebo celé země. Členské státy USA si navzájem daňově konkurují. Například stát Washington nemá daň z příjmu jednotlivců. Díky tomu úspěšně soupeří s Kalifornií, pokud jde o sídla velkých společností. (Když nemůže soutěžit v počasí, tak aspoň v daních.) Stát Nevada dokonce nemá ani daň z podnikových příjmů, své výnosy čerpá hlavně z hazardu. (Něco jako Česko, s tím rozdílem, že my hazard daňově podporujeme.) A tak dále. Bez daňové konkurence by USA byly daňovým peklem. V roli světové supervelmoci by byl někdo jiný. Nemusíme ani jezdit na druhou stranu Atlantiku. Daňová konkurence mezi švýcarskými kantony je přímo zakotvena v konfederační ústavě. Jednotlivé kantony mají zakázáno navzájem "ladit" daňové sazby. Díky tomu existují bohaté a ještě bohatší kantony, ale žádný ekvivalent Bruntálska nebo Sicílie.

Zedník? To je pro Ukrajince!

Kdyby české kraje mohly přímo ovlivňovat sazby daní z příjmu, nemusely by vyhrávat jen levicové strany. Volebními tématy by nemuselo být jen utrácení cizích peněz, kde pravice nutně musí vždy prohrát. Mohli bychom mít daňově výhodnější regiony, které by lákaly investory a rezidenty – ano, vím, že jako obyvatel Prahy jsem sám proti sobě.

Druhý problém je neméně zapeklitý. Přítomnost gastarbeiterů do značné míry rozmazluje domácí pracovní sílu. "Proč bych šel na zedníka, to je přece práce pro Ukrajince," řekne si leckterý mladý Čech. A přihlásí se na školu, aby jednou byl manažerem nebo alespoň úředníkem, nosil kravatu, pracoval v teple a aby rodiče mohli spokojeně konstatovat "dobře si to ten náš kluk vybral".

Jenže když každý provede stejnou úvahu, nakonec budeme mít zástupy sociologů, politologů, genderových specialistů, graduovaných teritoriálních vědců, vysokoškolských odborníků na cestovní ruch, nehledě na masy managerů všeho druhu. A zedníků bude nedostatek.

Britská ročenka What do graduates do? (Co dělají absolventi?) ukazuje nemilosrdná čísla. Čtvrtina mladých britských sociologů z absolventského ročníku 2011 pracuje jako prodavači, servírky, číšníci a barmani. Dvanáct procent jsou sekretářky a nekvalifikovaní úředníci, zatímco 22 procent zastávají "jiná povolání" včetně nekvalifikovaného zdravotního personálu, sociálních pracovníků, policistů, celníků, dozorců a pracovníků bezpečnostních agentur. Odečteme-li další spíše nouzové skupiny zaměstnání, zjistíme, že skutečnou kariéru dělá ze sociologů málokdo.

Psychologové na tom nejsou lépe, politologové jen o málo. Ale i 22 procent mladých právníků s ukončeným vzděláním obsluhuje hosty za pultem anebo roznáší jídla či kávy, dvanáct procent šlape chodník v uniformě, hlídá vězně anebo dělá pomocníky zdravotním sestrám.

Jestli nakonec řemeslo přece jen nemá zlaté dno. Víc než čtyřicet procent Němců ve věku 16 let jde na některý učební obor. Míra nezaměstnanosti tomu odpovídá.

Psáno pro Lidové noviny