Kolem smírčí smlouvy státu s bankovním domem Nomura se každým dnem vynořují nejasnosti. Je nutné, aby vláda celý obsah smlouvy zveřejnila, a to dřív, než - jak slibuje - v dubnu.

70 miliard? Ani náhodou

1. I kdyby součástí smíru nebyla podivná žádost o milost (prezidenta mimochodem ctí, že ji odmítl udělit), jsou na místě pochyby, zda je dohodnuté aranžmá pro stát tak výhodné, jak tvrdí Vlastimil Tlustý.
Ministr financí tvrdí, že státu nevyhnutelně hrozilo, že bude v jednom sporu platit sedmdesát miliard a ve druhém na oplátku získá maximálně tři miliardy. To nedává smysl. Kdybychom byli v tak nevýhodné pozici, Nomura by na smír nepřistoupila. Japonská banka není charita, její představitelé musí maximalizovat zisk. Proč by měla dávat České republice dárečky?
Hrozící rizika pro obě strany sporu možná nebyla přesně 50:50, ale musela být "řádově" vyrovnaná. Jinak by Nomura nedala, řečeno s Tlustým, přednost vrabci v hrsti před holubem na střeše.
2. Pochybná je i celá suma 70 miliard, kterou ministr dokola operuje. Nomura v původní žalobě chtěla "až 40 miliard". Nebo v mezidobí tak mohutně přibyly úroky?
Nomura vlastnila - zprostředkovaně - v IPB čtyřicetiprocentní podíl. V době krachu měla IPB zápornou hodnotu. I kdybychom přijali konstrukci Nomury a uvažovali, "jaká by bývala hodnota IPB, kdyby ji stát býval oddlužil jako jiné banky", 70 miliard je přemrštěná suma. Je třikrát až pětkrát vyšší než prodejní cena jiných bank. Většinový balík v České spořitelně byl privatizován za 19 miliard, v Komerční bance za 41 miliard.

Starý přítel zasahuje

3. Pak je tu Vlastimil Tlustý, který ve věci arbitráže s Nomurou rozhodně není nestranný. Už jako náměstek ministra zemědělství na počátku 90. let pracoval s Nomurou. Jako politik hájil její hospodaření v IPB a jako předseda dozorčí rady České konsolidační agentury dohlížel a spolurozhodoval o detailech vypořádání mezi státem a ČSOB ve věci převzetí bývalé IPB.
Bývalo by lépe, kdyby na dohodu s Nomurou dohlížel jiný ministr financí. Stejně tak by bylo lepší, kdyby o ní rozhodla plnokrevná vláda, která má důvěru sněmovny.
4. Smír s Nomurou není žádným nulovým řešením: Česká republika se zavazuje, že proběhne další arbitráž. Její mantinely jsou nastaveny tak, že stát může zaplatit od jedné koruny do sedmi miliard. Má o ní rozhodovat jeden arbitr, na kterém se dohodnou "obě strany". Tedy Nomura - a ministr Tlustý se svou minulostí přítele Nomury.
5. Pořád není jasné, jestli se ČSOB v rámci smíru vzdá vznesených nároků vůči Nomuře v případu "České pivo". (Jde o to, že Nomura získala právo rozhodnout se, zda za české pivovary zaplatí bance penězi, nebo akciemi IPB. Když na to šéfové IPB kývli, postupovali v zájmu banky, nebo Nomury?)
Čím má být ČSOB motivována, aby se k dohodě připojila? Její naděje vyhrát jsou slušné. Stejně tak - by v normálním právním státě - bylo postižitelné i jednání Nomury a managementu IPB.

Dost jalových sporů

6. Smír s Nomurou posloužil mnohým ke znovuzažehnutí sporu o 90. léta, o bankovní socialismus, o Klausovo hledání "české cesty" privatizace i o zásah v IPB.
Nucená správa v IPB byla správná. Převzetí ze strany ČSOB za korunu, to je jistě téma k diskusi. Je však jasné, že vše muselo proběhnout rychle (na soutěž nebyl čas, protože z banky mizely vklady).
Je dobře, že prezident o milosti neuvažuje a tuto už poněkud jalovou debatu nechce přiživovat.

HN, 5.12.2006