Děs v očích a na čele pot mají Topolánkovi ministři, když popisují údajný rozval veřejných financí. Proto prosazují rozpočtové škrty, redukci sociálních dávek, daňovou revoluci. Nezapomínají však na ucpávání děr, kterými z kasy utíkají nemalé sumy?

Problémovým bodem komplexu veřejných financí, z něhož se odvíjí spousta dalších, je dodržování zákonů. To - a s ním i efektivnost výdajů na jednotlivé akce - by měl vedle finančního dozoru sledovat Nejvyšší kontrolní úřad, zčásti i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Podmínky k tomu často mají prachbídné. Zejména když je stále málo průhledný systém zadávání státních zakázek. Kombinace slabé kontroly a náchylnosti místních samospráv k netransparentním postupům způsobují každoročně vysoké peněžní ztráty.

Z hlediska korupce a klientelismu je nejohroženějším oborem stavebnictví. Podle Transparency International nese oligopolní rysy. Navíc se zakázkami se čile obchoduje. Úzká skupina firem je navázána na státní, regionální a komunální zadavatele a své politické kontakty, prý mnohdy pojištěné finančními příspěvky partajím, účinně využívá.

Tato realita obklopuje i spor, který nedávno probublal na stránkách Práva mezi náměstkem pardubického hejtmana a prvním místopředsedou KDU-ČSL Romanem Línkem a ministrem životního prostředí, šéfem zelených Martinem Bursíkem. Ten zarazil stavbu tříkilometrového vodního kanálu u Přelouče, a zabránil tak splavnění Labe do Pardubic. Oba koaliční politici se přou ohledně péče o přírodu a vhodných druhů dopravy podél naší nejmocnější řeky. To je jistě důležité. Ale ohavnost největší zůstala nedotčena.

Martin Bursík odmítl udělit výjimku ze zákona o ochraně přírody a krajiny, ačkoli na dokončení projektu bylo podle Romana Línka vynaloženo přes 600 miliónů korun ze státního rozpočtu. Cítíte tu brutální logiku? Jak je možné, že bylo vyhozeno tolik peněz na akci, která od začátku kolidovala se zákonem? Jak to, že se někdo spoléhal, že získá výjimku, a všechno mu hladce procházelo?

Výjimky zpravidla dláždí cesty do horoucích pekel. Zákon je zákon. Utratit stovky miliónů a doufat, že střet se zákonem bude pokryt výjimkou, je nezodpovědné, ba trestuhodné. Přitom i my, laici, víme jedno: nelze vykrást banku a potom žádat výjimku ze zákona, jež bude naše počínání legalizovat. Prostavění kupy zlatek v projektu, který od počátku neměl oporu legislativních normách, je stejně absurdní.

Bohužel asi nejde o jediný případ. Zvlášť když veřejným zájmem se může zaštítit ledacos, od dálnic po fabriky. Třeba i letní olympiáda v Praze. Londýnská v roce 2012 měla původně stát 2,3 mld liber. Pak se hovořilo o 3,3 miliardy, dnes rozpočet dosáhl 9,3 miliardy. Vládní politici přesto slibují obrovský finanční zisk a růst prestiže města. V české metropoli se skloňuje 135 miliard na sportovní účely a 487mld korun na dopravní infrastrukturu. Těšme se. V zemi, která se na žebříčcích korupce pohybuje kolem padesátého místa (poblíž např. Namibie) nás kardinální test hospodárnosti, transparentnosti a poctivosti nejspíš teprve čeká.

Právo 5.6.2007