Být rok 1990, tvrdila bych, že posledních pár dnů je to na mém pracovním stole jako přes kopírák. Dnes mohu leda tak říct, že posledních pár dnů je jako přes scanner – což ovšem zdaleka nezní tak hezky. Ovšem rozumíme si, je to prostě k uzoufání stále stejné. Den co den drnčí telefony a cinkají emaily se stále stejným dotazem: Kdy už konečně skončí spanilá jízda dolaru?

Já té otázce rozumím. Dolar je už k euru nejsilnější za dvanáct let. A koruna k dolaru ztratila od loňského léta víc než 28 %. Sílící dolar už brnká na nervy i lidem, do kterých by to donedávna nikdo neřekl. Kamaráda – fanatika do všech udělátek od Apple chytil nevídaný rapl a rozezleně oznámil, že už nehodlá svou sbírku hraček dál rozšiřovat, protože základní verze iPhone 6 mu skokově zdražila z 18.390 na 21.190 korun. Zdá se tedy vskutku logické ptát se na sílící dolar. Jenomže ono je to malinko jinak.

Měli bychom se spíš ptát na slábnoucí korunu. Ano, v jádru věci stojí pořád ony propírané intervence České národní banky. I když to tak nevypadá. Při pohledu na kurz koruny k euru by jeden nabyl dojmu, že se nic zásadního nemění. Na začátku loňských prázdnin jsme za euro platili jen o zanedbatelných 15 haléřů víc než dnes.

Jenže kdyby bývala Česká národní banka nesvázala svými intervencemi kurz koruny s kurzem eura, respektive kdyby neřekla, že si přeje mít korunu slabší než za 27 korun za euro, euro by se dál vesele propadalo k většině měn. (Koneckonců má svoje důvody. Je-li chudák euro platidlem i v Řecku, nic než slábnout mu nezbývá.) A jak by se nám to euro tak pěkně propadalo k většině měn, propadalo by se i ke koruně. Neboli koruna by z našeho pohledu k euru sílila, a ani by se o to moc nemusela snažit. Takže k dolaru by si zprvu zachovávala zhruba stejnou hodnotu, později by pak alespoň neslábla tak razantně, jak slábne.

Takže si to shrneme: Lidé odmítají víc utrácet, protože zboží z dovozu, zejména z USA a z Británie, nevídaně zdražuje.

A jak Česká národní banka odůvodnila své rozhodnutí oslabit korunu? Tím, že prý bylo potřeba podpořit domácí poptávku. Rozumějme: Že bylo třeba donutit lidi víc utrácet. Bravo.

Dražší dolar má ještě jeden citelný rozměr, totiž ceny pohonných hmot. Tím, že ropu musíme nakupovat za dolary, musíme taky současně za benzín platit mnohem víc, než bychom platili, kdyby koruna byla silnější. Lidé tedy mají míň peněz na utrácení za jiné zboží, což jest také vskutku brilantním „podpořením domácí poptávky“. Nemohu si pomoct, ale někdy mi tvůrci hospodářské politiky připadají jako tříleté dítě stojící na ulici s odjištěným granátem a s výrazem v očích: “To je ale supr nová hračka! A dá se s ní taky čutat?“

Co bylo, bylo, mohli bychom říct. Teď hlavně jít dál. Jenomže má to háček. Téma slabé koruny se nám zase vrací jako bumerang. Koruna totiž – celkem logicky – neustále jeví snahy o posílení k euru, je-li ponechána volným silám trhu. Ale Česká národní banka rozhodla, že minimálně do poloviny roku 2016 kurz nechce silnější než 27 korun za euro. A to už tu hnedle máme. A to centrální banku patřičně dráždí. A tak jsme během týdne hned dvakrát po sobě mohli slyšet, že pravděpodobnost nových intervencí roste. Řečeno polopaticky: Pokud by se koruna příliš přiblížila k 27,00 CZK / EUR, centrální banka ji pravděpodobně znovu skokově oslabí. Patrně za účelem řádně osolit život těm, kdo by si chtěli koupit Range Rover Sport SDV8 se spotřebou ve městě 15 litrů a přitom iPhonem sdělovat závistivým kámošům zážitky z jízdy.

Takže se připravte: Až do příštího roku budeme jezdit Peugeoty 107 z TPCA a opečovávat stařičké Nokie, aby ještě nějaký ten měsíc vydržely. Bude to prča k popukání. Jenom pořád nevím, z čeho nám poroste ta poptávka…