Teze, že v lesnictví, těžařství a zpracování dřeva není konkurenční prostředí, je fikce

Sotva spatřily světlo světa výsledky posledního tendru státního podniku Lesy České republiky (LČR), už se spekuluje o jeho zrušení. Jenže zatímco bořit je snadné, smysluplně stavět je o mnoho těžší. Hlavní ale je, že případné zrušení tendrů by rozšířilo o další akt dosavadní retroaktivní kroky činěné ze strany státu v podnikatelském prostředí. Zejména pro zahraniční, ale obecně pro jakékoli investory do čehokoli by to tak byl signál o nevěrohodnosti jakýchkoli pravidel hry garantovaných státem. Přestože si samozřejmě řada přijatých pravidel hry oprávněně zaslouží kritiku.

Skutečnost, že dominantním vítězem posledních tendrů je společnost LESS (respektive LESS and Forest) podnikatele Jana Mičánka, je možná pro leckoho varující. Kritikům tendru přitom minimálně dává za pravdu v tom, že soutěž byla výhodnější pro velké firmy - LESS je totiž v současnosti největší těžařskou a dřevozpracovatelskou společností na tuzemském trhu. To je tak ale vše, nad čím se lze pozastavovat. Sám Mičánek, ač největší, již prohlásil, že kapacity jeho firmy na tak velký objem zakázek pro LČR nestačí. To ovšem jen dokazuje skutečnost, že v oboru největší firma není schopna obsáhnout možná ani polovinu zakázek pro LČR, a to za situace, kdy podíl samotných LČR na trhu těžařských zakázek je zhruba poloviční. Současný lídr oboru (LESS) má tedy kapacitu na maximálně 25 procent tuzemského trhu, což ani náhodou nevypovídá o nějaké dominanci nejen společnosti LESS na těžařském trhu.

Občasné teze o tom, že v lesnictví, těžařství a zpracování dřeva není konkurenční prostředí, je tak naprostou fikcí. Naopak - problémem tuzemského trhu je příliš velké množství příliš malých subjektů, z nichž na každého se při dělbě byznysu logicky nedostane. Prostě proto, že celková kapacita pro těžbu a zpracování dřeva je v ČR vyšší, než je nabídka dřeva pro tyto účely. Někdo tedy musí z kola ven a celá hra se vede o to, kdo to nakonec bude.

Normální by mělo být, že z kola ven půjdou méně konkurenceschopné firmy. Tak jednoduché to ale není, nelze totiž srovnávat podnikatelské podmínky malých a velkých, zejména když dělají to samé. A to je další problém tuzemského trhu - menší společnosti nebudují svá specifika, a to jak při použití technologií těžby dřeva, tak při jeho zpracování. Specifika dávající šanci specialistům ale neobsahují ani tendry LČR, takže není divu, že menší firmy na zakázky plné kaucí a bankovních záruk nemohou dosáhnout. Nemají prostě dostatek peněz. Zrušit tendry ale není zas tak snadné, protože ani najít další ze špatných řešení (a opravdu dobrá v kratším časovém úseku jednoho dvou let neexistují) není jednoduché. Minimálně střednědobé možnosti tu ale samozřejmě jsou. Jedním z nich je vyhlašovat v budoucnosti místo jednoho univerzálního dva typy tendrů -pro menší a větší firmy, na menších a větších lokalitách. To je ale jen kosmetická úprava. Zásadnější změnou by mohlo být zadávání tendrů podle jiného zákona, než je zákon 137 o zadávání veřejných zakázek. Podstatou tohoto zákona totiž je, že stát za služby vykonávané pro něj komerčními firmami platí. V případě tendrů LČR je to ale naopak - komerční firmy platí státu, potažmo LČR. Něco tedy nesedí. Sedělo by ale, kdyby se soutěže vyhlašovaly podle zákona 139, který také stanovuje podmínky veřejných soutěží, ale právě v případech, kdy stát peníze nevydává, ale inkasuje. Právní rozbor takového řešení existuje, nikoho ale do současné doby vážněji nezajímal.

Faktem je, že funkční diskuse o revizi stávajících podmínek tendrů LČR by byla žádoucí. Žádoucí by také bylo vytvořit protipól hospodářské „Dřevěné knihy“, jakousi „Zelenou knihu“ vytvářející environmentální rámec strategie hospodaření LČR. Pouhé bouchnutí do stolu a zrušení něčeho, co se klopotně a ne zcela optimálně prosadilo, je ale „bez plánu B“ cesta do pekel.

LN, 12.10.2010

Autor je agrární analytik