Pokud by se sestavování nové vlády protáhlo až do podzimu, mělo by to jednu velmi podstatnou výhodu. Sociální demokraté by museli předložit návrh státního rozpočtu na příští rok a tím i výkaz práce, kterou kabinet Jiřího Paroubka odvedl za rok a půl svého fungování. A byl by to výkaz velmi tristní.

Premiér, který veřejně prohlásil, že pro dobro této země bude hlasovat i s Marťany, by pak konečně musel přiznat, že s těmi Marťany odhlasoval zákony, které jsou v příkrém rozporu s mezinárodními závazky České republiky, a které fakticky znemožňují přijetí společné evropské měny ve vládou schváleném termínu, tedy v roce 2010. Vláda totiž v rámci přípravy státního rozpočtu připustila, že s její vůlí schválené zákony zvedají deficit někam k pěti procentům HDP, přičemž limit pro vstup do eurozóny jsou tři procenta.

Jestliže tedy nyní sociální demokraté ústy Paroubka a Sobotky prohlašují, že jejich podporu může získat jenom vláda, která se přihlásí k přijetí eura v roce 2010, je to tak projev zcela mimořádného pokrytectví. Konvergenční program, od něhož se odvíjí hodnocení připravenosti Česka na evropskou měnu, totiž připravila sama sociálnědemokratická vláda a slíbila v něm především to, že rozpočtovaný schodek bude stále klesat a navíc dodatečné zdroje budou využity ke snižování státního dluhu a nebudou použity ke zvyšování státní spotřeby tedy sociálních dávek. To se porušovalo od samého počátku.

To, co předvedl Paroubek za poslední rok a půl, je však negací úplně všeho a to, co dosluhující vláda projednala minulý týden, je pak jasným dokladem toho, že hospodářská politika poslední vlády ČSSD vede zemi úplně jinam než k euru.

Vláda byla opakovaně Českou národní bankou varována, že vývoj veřejných rozpočtů je v rozporu se záměrem přijmout euro v uvedeném termínu.

Ten, kdo to kdykoli pronesl, byl okamžitě sprostě dehonestován. Teď je ale pravda na stole. ČNB musí do konce roku vydat dobrozdání, zda je česká ekonomika připravena na vstup do předpokoje eura, takzvaného systému směnných kurzů ERM II. V tomto systému musí být česká koruna po dva roky a pak může vyklidit prostor euru. Za současné situace je nemyslitelné, že by centrální banka tento souhlas vydala. Nejde přitom o nic překvapivého, protože odborníci na tento problém upozorňují již zhruba rok. Od té doby se ale stav veřejných financí jen zhoršuje.

Ne že by na datu přijetí společné měny až příliš záleželo, ale je velmi důležité uvědomit si, kde nyní stojí česká ekonomika se svým jistě úctyhodným růstem a jak je to s jejími údajně stále se zlepšujícími výsledky.

Po čtyřech letech, v nichž se vystřídaly tři vlády vedené ČSSD, je zcela jasné, že jsme evidentně ve slepé uličce. Keynesiánská teze, že rychlý hospodářský růst podněcovaný zvyšováním státních výdajů povede ke snížení deficitů veřejných financí, se prokazatelně nenaplnila. Hospodářský růst ve výši kolem tří a půl procenta v roce 2003 generoval deficit nad sto miliardami korun. Po čtyřech letech stát, jehož ekonomika roste tempem téměř dvojnásobným, bude v roce příštím potřebovat půjčky v rozsahu kolem 140 miliard a možná ještě větší. Pokud samozřejmě nedojde ke zrušení zákonů schválených vůlí sociálnědemokratické a komunistické stojedenáctihlavé hlasovací mašinerie.

A že ta mašinerie úřadovala opravdu důsledně. Nyní ministr financí Bohuslav Sobotka přenáší s naprosto neuvěřitelnou drzostí odpovědnost za katastrofální stav státní kasy na novou vládu. Prý je třeba šetřit a škrtat výdaje. Tedy to, co on nedělal za čtyři roky ani hodinu. Například jeho návrh na zablokování zákona o nemocenském pojištění by byl ke smíchu, kdyby nevzbuzoval pláč daňových poplatníků. Likvidace nedomyšlené reformy nemocenské je určitě na místě. Jenže tuto normu i s podporou ministra Sobotky prosadila právě marťanská koalice KSČM a ČSSD. Dokonce opakovaně, přes veto Senátu a prezidenta republiky. Sobotka ani necekl, ačkoli dobře věděl, kolik to bude stát. A podobně to bylo i v řadě dalších, velmi drahých zákonů, zejména sociálních.

Nelze pominout, že tento blok má i nyní tolik hlasů, že jakékoli racionální opatření je schopen zablokovat a dává vehementně najevo, že to také hodlá dělat. Zkrátka nadělali jsme na chodník, ale je povinností toho druhého to uklidit.

Volby prostě odhalily to, co soudným ekonomům bylo známo už dávno. Zatímco Špidlova a Grossova vláda alespoň respektovaly realitu, i když věci nebyly schopny pomoci, vláda Jiřího Paroubka na vše kašle a je nepochybně nejhůře hospodařící vládou od roku 1989 a Bohuslav Sobotka zaujal neotřesitelnou pozici nejslabšího ministra financí od roku 1918, včetně období protektorátu.

LN, 14.7.2006

Autor je zástupce šéfredaktora Eura