Češi nepatří mezi největší lovce cen mezi Evropany. Kvůli slevě je ochotno změnit obchod jen sedm procent lidí, zatímco každý pátý Němec. Nejspořivější jsou Italové, kde se na nižší slevu dá nalákat 26 procent spotřebitelů. Spořílci jsou rovněž v Nizozemsku či v Belgii. Průzkum společnosti Nielsen zveřejněný v minulém týdnu naznačuje, že jednak na tom lidé asi nebudou tak špatně, jednak také to, že Češi jsou v zásadě konzervativní a ke skrblíkům nepatří. Loajalita ke svému obchodníkovi je rozhodně pozoruhodná. Možná je to dáno i tím, že nakupující mají rádi své vyběhané chodníčky a jsou zvyklí to brát od rohlíků vpřed vlevo přes jogurty vzadu uprostřed až k minerálkám a pivu vpravo před pokladnami a všeliké přestavby a přesunování regálů z duše nesnášejí. Jinak uspořádaný obchod je jim tak od počátku nesympatický.

Nižší citlivost Čechů na cenu je přesto překvapivá, byť tento průzkum není zdaleka první, který na tento jev upozorňuje. A zřejmě marně. Většina velkých obchodních řetězců vytrvale útočí na veřejnost mnohamilionovými kampaněmi ve stylu „u nás nakoupíte nejlevněji“ či „trvale nejnižší ceny“. A jak vidno, moc to nefunguje.

Proč marketingoví náčelníci pořád nejsou schopni pochopit, že by bylo dobré třeba zvát lidi do obchodu se slogany „lepší řízek než z našeho masa jste ještě nejedli“? Nebo „u nás se na vás budeme stále usmívat“. Byl by to totiž asi velký problém. Na řeznickém úseku pracují často lidé, kteří nerozeznají kýtu od krkovice, a personál v samoobsluze s pobavením sleduje, jak marně hledáte požadované zboží a musíte si dávat pozor, aby vás nepřejel vozíkem s paletou. Ochranka obcházející pokladny je často hrubá a ustrojená v ústroji vhodném pro bezdomovce.

Prostě chtělo by to trochu jiné obchodování.

Nyní hodlají velké řetězce, jako je Tesco či Kaufland, vstoupit i do center měst s menšími obchody. Je otázka, zda s takovou podnikatelskou kulturou, jakou projevují ve velkých prodejních centrech, obstojí v soutěži s menšími řezníky nabízejícími dražší, ale plnohodnotné masné výrobky či s vietnamskými obchodníky s ovocem a zeleninou. Ekonomickou silou, díky níž mohou získat nejlepší obchodní prostory a zaplatit intenzivní reklamní kampaň, určitě tradiční prodejce v některých místech dokážou poškodit a třeba i zničit. Ale aby jim mohly plnohodnotně konkurovat bez toho, že místní obyvatelé budou na svého prodavače na rohu s lítostí vzpomínat, musely by nabídnout jinou kvalitu a mnohem přívětivější zacházení, než je nyní jejich standard.

Že by pivo?

To Američané mohou nyní do budoucna vzhlížet s nadějí, přestože jejich vlast zahalila a stále halí mračna hypoteční krize. Vlastník Pražských pivovarů, společnost InBev, nabídla 46 miliard dolarů za ovládnutí jednoho z největších pivovarnických gigantů světa, firmu Anheuser Busch. Vzbuzuje to naději, že by v lahvích s etiketou Budweiser mohlo být i za Atlantikem skutečné pivo, tak jako je tomu v Evropě, kde značku Budweiser vlastní českobudějovický Budvar. To, co Anheuser Busch pod touto značkou prodává a Američané nyní pod touto značkou pijí, má totiž s pivem jen málo společného.

Došlo by zároveň k pozoruhodné transformaci letitého sporu o značky Bud a Budweiser. Proti Budějovickým by náhle stál zprostředkovaně přes mateřskou nadnárodní firmu náš domácí Staropramen.

MfD, 30.5.2008