Celkové náklady na pracovní sílu z globálního či národního pohledu jsou úplně jiné, než pouze náklady zaměstnavatele. Musíme si uvědomit, že pracovníka musel nejdříve někdo porodit, vychovat, zaplatit získání kvalifikace a podobně. Když už pracuje, jezdí často dotovanou dopravou a pracuje v prostředí veřejných služeb. Navíc ne každý narozený člověk se stane pracovníkem a společnost se o něj „musí“ také starat.

Nechci vyjmenovávávat (a asi bych to ani nedokázal) všechny náklady. Zjednodušeně se však dá vypočítat, že stát (ČR) spotřebuje asi 1000 miliard Kč ročně na to, aby v něm mohlo žít 10 milionů obyvatel. Vzhledem k tomu, že práceschopná je přibližně polovina, vychází náklady 200 tisíc Kč na jednoho pracovníka za rok.

Když si nějaká firma takového pracovníka „koupí“, získá tím stát formou různých poplatků a daní přibližně 50% jeho hrubé mzdy. Za předpokladu, že pracovník téměř vše, co vydělá, i utratí.

Snadno spočítáme, že taková roční hrubá mzda by měla být 400 tisíc Kč ročně. Uvedené zjednodušení platí při nulovém zisku, zaplatí-li organizace na daních ze zisku třeba 100 tisíc Kč na pracovníka, stačí, aby byla průměrná hrubá mzda 300 tisíc Kč ročně.

Všechny organizace, ve kterých je průměrný příjem pracovníků nižší jsou v podstatě dotovány. Nakupují levnější pracovní sílu, než jsou náklady na její reprodukci.

Když se nad vším bez emocí a čistě matematicky zamyslíme, objasní nám to mnoho věcí.

Pro ekonomiku jako celek jsou prvoplánově výhodní „dovezení“ pracovníci, jejichž „pořízení“ nic nestálo. Platí to však pouze za podmínky, že se jich dokáže zase „zbavit“, až nebudou potřeba. Doba je však hektická a problémy odkládá do budoucnosti.

Naivní je představa výhodnosti vstupu investorů do ekonomiky. V případě, že investor vytvoří pracovní místa, v nichž pracovníkům platí nízké mzdy, je to výhodné pouze pro něj. Náklady na přípravu pracovní síly a případné sociální dotace dorovnávající nízké příjmy jsou vyšší než daňový přínos plynoucí z práce pracovníka. V ekonomice sice vzroste zaměstnanost, ale „investice“ do „vytvoření“ dodané pracovní síly se nemůže nikdy vrátit. Je to v podstatě dar investorovi, který nakupuje levněji, než byla pořizovací cena.

Výdaje na "pěstování a údržbu" pracovní síly by u zdravého "státu" neměly být vyšší než příjmy jejichž jediným zdrojem jsou daně, jinak prodává levněji než vyrobil. Tento typ úvahy nám umožňuje pochopit příčiny deficitu z „druhé strany“:

Stát, který „vyrábí pracovní sílu“ dráž, než ji pak následně „prodá“, to může dělat jen omezenou dobu. Takový stát chudne, rozprodává bohatství naakumulované předchozími generacemi a zadlužuje se. Kdyby stát byl firma, je to jednoduché, prostě zkrachuje. Co se stane státu, když dojdou zdroje, netuším, ale precedens v historii nenajdete. Takhle ztrátově „pěstují lidi“ některé státy teprve pár let.

Řešení je těžké, Německo se snažilo a snaží „zdražit“ formou růstu daní. Problém však je, že klesla i kvalita pracovní síly a v okolí se dá koupit i kvalitnější pracovní síla za nižší cenu. Ve výsledku jim zůstává množství „neprodejných“ pracovních sil, které navíc nemohou jednoduše „zlikvidovat“, takže to „skladování“ je stojí další peníze.

Umělé zvyšování mezd sice krátkodobě příjmy za vytvoření a údržbu pracovní síly zvýší, ale samozřejmě tak zvýší i přímé náklady zaměstnavatelů, pro které se stávají výhodnější stroje a nebo rovnou přesun výroby do zahraničí, takže pracovní místa mizí a nevyužité „drahé“ pracovníky nikdo nechce.

Účinné je zvýšení „kvality“ pracovní síly, ale to vyžaduje dlouhodobé investice do školství a vědy, což mnohdy nestačí, neboť kvalifikovaní pracovníci často odcházejí prodat svoji práci do zemí, které do nich nic neinvestovaly.

Na druhou stranu lze přilákat „hotové, kvalitní“ pracovníky, do jejichž přípravy investoval někdo jiný.

Přirovnáme-li takto zjednodušeně stát k firmě na výrobu pracovní síly, zjistíme, že máme problém. Náš podnik nedokáže vyrobit a provozovat pracovní sílu za nižší náklady, než ji následně prodává na trhu práce.