Celkem oprávněně Jiří Paroubek vyprášil kožich premiérovi za taškařice s obměnou vlády. A lze souhlasit i s tím, že noví ministři neoslňují svou kompetencí. Například senátorka Filipiová určitě nerozumí financování zdravotnictví tolik jako odvolaný Julínek.

Škoda jen, že ta péče o kompetentní správu věcí veřejných nevydržela socialistům déle než pár hodin - do vystoupení Milana Urbana s jeho tezí, že proti krizi je nutné bojovat bojkotem zahraničního zboží. Tento muž byl několik let socialistickým ministrem průmyslu, během svého ministrování však asi příliš nových znalostí nepobral. On totiž člověk nemusí být ministrem ani jeden jediný den, aby chápal, že malá otevřená ekonomika závislá na exportu potřebuje všechno jiné než řeči o ochraně domácího trhu a bojkotu zahraničního zboží. Co kdyby si Němci, kteří zavádějí dotaci na nákup nového automobilu ve výši dva a půl tisíce eur, uvědomili, že na jejich trhu mají poměrně slušný podíl fabie, octavie a superby, a z kapes německých daňových poplatníků tak teče do Mladé Boleslavi celkem slušná sumička?

Ale popravdě, Urban těžko překvapí. V poslední době bohužel překvapuje spíš jeho stranický kolega docent Jiří Havel, jenž vydumal strategii ČSSD pro boj s krizí, která v odborné veřejnosti vzbudila více posměchu než zájmu. A to zřejmě vyvolalo reakci. V pondělní MF DNES se čeští ekonomové, kteří považují za důležité ulevit firmám prostřednictvím snížení daní a pojistného, dozvěděli, že jsou pěkně vykutálení, protože tvrdí, že nás z krize "vyvede hlavně snížení daní jim samým a bankám, elektrárnám nebo jiným monopolům, které je zaměstnávají". Havla ani po vládní kariéře nezaměstnaly, což je jistě hanba, ale tvrzení, že z krize nás mohou vyvést jen vyšší státní investice a další výdaje, stojí za zamyšlení.

Nic proti vyšším státním investicím, jen je trochu otázkou, zda jsou v zemi, kde se cena kilometru dálnice za vlád sociální demokracie tak nějak záhadně znásobila a vláda současná s tím nic neudělala, tím úplně nejracionálnějším způsobem zacházení s našimi penězi. Navíc Česko patří k nejvíce investujícím zemím v Evropě.

Tvorba hrubého kapitálu vládou činí podle dat ČNB téměř pět procent hrubého domácího produktu. Pro srovnání: Rakušané investují jedno procento a Němci 1,5 procenta HDP. Data jsou z roku 2007 a od té doby se investice ještě výrazně zvýšily díky penězům z EU. Další utrácení za dálnice a další stavby tak, zejména v našich podmínkách, spíše zvýší ceny než hospodářský růst.

Jistě se najdou i jiné výdaje, které by bylo možné zvýšit a mělo by to smysl i z pohledu umírněného liberála. Co takhle například zavést příspěvek na zdravotní péči pro důchodce? Dvě stě korun měsíčně představuje nějakých pět miliard státních výdajů ročně. Vyřeší se tím únosnost zdravotnických poplatků pro sociálně slabé seniory a bude zachován jejich regulační smysl. Babička si místo na pokec do čekárny skočí do cukrárny na větrník a kafe. Je sice pravda, že Milan Urban nebude mít radost, protože cukr po reformě cukrovarnického průmyslu EU nebude z Kolína, ale z Francie a kafe z Brazílie, nicméně cukrářka bude mít na činži.

Ale takovéhle výdaje socialisté nenavrhují. Ženou zemi do drastických dluhů návrhy opatření, která mají léčit letošní krizi navýšením výdajů na příštích padesát let. Možná by si mohli všimnout, že i hodně sociální a kolektivistické Německo našlo ve velké koalici shodu v tom, že vláda sice otevře dlaň, ale jen na chvíli. Navrhne ústavní zákon, který zakáže v době hospodářského růstu či stagnace hospodařit s deficitem větším než půl procenta HDP. Prostě za úroky ze státního dluhu platí v poměru k výkonu ekonomiky více než dvakrát tolik co my a už pochopilo, kam dluhy vedou. Ale nezoufejme. Jiří Paroubek vyhraje volby a my Němce i v obsluze dluhu dohoníme. Pak snad pochopí i český volič.

MfD, 17.1.2009

Autor je šéfredaktor týdeníku Profit