Zcela odtržená od reality je debata o státním rozpočtu na příští rok. Účastní se jí nejen politici, ale také média. Vznikl rozpočet, při kterém se strany hádají o částky v řádu miliard. Levice ve sněmovně dokázala přesunout zhruba 12 miliard do jiných kapitol, než kam byly určeny. Přesuny ve prospěch učitelů a zemědělců nebyly zcela standardní, a proto je možné, že schodek zvýší o tři miliardy. Pravděpodobně dojde ke zvýšení o dalších pět miliard, protože si pět miliard vybojují stavitelé dálnic.

Takový je faktický základ sporu, při kterém předseda ODS Mirek Topolánek vyzývá k rezignaci premiéra Jana Fischera a kdy o demisi přemýšlí ministr financí Eduard Janota. Nejde o mnoho, přesto řada politiků a novinářů hovoří o katastrofě pro české veřejné finance. Když letos na jaře získal ministr dopravy za ODS Petr Bendl navýšení výdajů o dvanáct miliard na dopravní stavby, katastrofu v tom nikdo neviděl. Otázka zní, co se od té doby změnilo.

Naopak sociální demokraté jsou spokojeni a pochvalují si, jak zachránili peníze učitelům a dalším. Celý přesun bagatelizují s tím, že přece o nic nejde, vždyť se jedná o procento z plánovaných státních výdajů. Z ekonomického pohledu není na místě celou věc bagatelizovat, ani ztrácet nervy. Český rozpočet je ve stejných potížích, jako rozpočty jiných evropských zemí. Příčina je všude stejná, evropské národy si v dobách ekonomického růstu zvykly žít nad poměry a nemají dostatečné rezervy pro horší časy.

V Česku si navíc vláda a nakonec ani ekonomové nechtěli dlouho přiznat, že se nás krize také týká. Proto se připravil rozpočet na rok 2009 s mimořádně nadsazenými příjmy. Krize však příjmy srazila a výsledkem je schodek 250 miliard, i když po pravdě řečeno jeho součástí jsou protikrizová opatření za 50 miliard.

K tomu schodku se dnes nikdo nehlásí. Bere se jako nutná nepříjemnost, která vznikla shodou okolností, což tvrdí pravice v čele s tehdejším ministrem financí Miroslavem Kalouskem, anebo tím, že vláda podcenila krizi, což připomíná levice. Schodek je nepříjemný zvláště tím, že se dluhy budou muset jednou uhradit, a také tím, že se jich bude muset země jednou zbavit. Jde to jen za cenu vyšších daní a výdajových škrtů, což obojí je nepříjemné. Strany tedy hledají viníka schodku ve svých soupeřích, ovšem po efektu vynaložených peněz nikdo nepátrá. Skoro jako by se připouštělo, že se dvě stě padesát miliard jen tak vyhodilo z okna.

Přitom to nemusí být pravda. Vláda výrazně zvýšila důchody a platy státních zaměstnanců včetně učitelů, investovala spoustu peněz do dopravních staveb a do zdravotnictví. Podle údajů Českého statistického úřadu rostly vládní výdaje o pět procent a díky tomu se ekonomika o tolik nepropadla. Hospodářský pokles bude letos asi čtyři procenta, ale bez velkého schodku to klidně mohlo být dvakrát tolik. Není to zas tak špatný výsledek, i když by před byť opatrnou pochvalou měl někdo prozkoumat, jestli se peníze nedaly využít víc efektivně.

Vysoký deficit je problém, ovšem Česko možná stojí před dalším problémem, kterým je ekonomická krize. Díky státnímu utrácení si jí dosud všiml málokdo, ale není vůbec vyloučeno, že přijde její druhá fáze. Například sousední Německo se chystá zvýšit letošní čtyřprocentní schodek o další tři procenta. Češi očividně tuto možnost už nemají, protože jsou na sedmi procentech už dnes. Vláda Jana Fischera proto rozhodla, že bude schodek snižovat i za cenu, že se tím ekonomika mírně přidusí. Rozpočtový schodek považují Fischerovi lidé za větší riziko než případné prohloubení krize.

Má to racionální základ, protože krize v Česku stejně neskončí dříve, dokud se s ní nevypořádají Němci. Naopak zvyšování schodku hrozí tím, že Čechům nebude chtít nikdo půjčit. To ovšem neznamená, že rozpočet na rok 2010 nějak zvlášť spoří. Prostě se budou v příštím roce utahovat opasky o něco víc než letos, ale žádná tragédie to pro většinu lidí stejně nebude.

Několik miliard deficitu více nebo méně tedy nemůže být varovnou zprávou. Varováním je spíše něco jiného. Vláda totiž utrácí stamiliardy a nesleduje přitom žádnou hospodářskou politiku. Peníze prostě utratí podle toho, jak hlasitě kdo křičí. Ve své rétorice se pohybuje ode zdi ke zdi: jednou nevadí, když se utratí stovky miliard, jindy se vedou krvavé spory o miliardy. Není jasné, čeho tím chceme dosáhnout, nikdo se nehlásí k odpovědnosti. Není jisté ani to, že se vyhneme vážným dopadům krize. Dluhy nakonec budeme muset zaplatit, o tom není pochyb, není však jisté ani to, jestli se přitom vyhneme krachu veřejných financí. Právě tuto legitimní otázku nastolila sněmovna tím, že schválila další téměř dvousetmiliardový rozpočtový schodek. Odpověď není v dohledu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6