13.11.2019 | Svátek má Tibor


EKONOMIKA: Rathova státní banka?

6.11.2010

aneb Ševče, drž se svého kopyta

Na to, že se České republice markantně snižuje časový interval, po němž politik „ve funkci“ získá pocit, že všemu rozumí, a tudíž se může ke všemu vyjadřovat, si musíme dennodenně zvykat. Nejhorší jsou případy, kdy politik ztratí veškeré zábrany v úsudku. Přesně to se stalo Davidu Rathovi, absolventovi Fakulty všeobecného lékařství UK – lékařskou odbornost v žádném případě nezpochybňuji. Ten nedávno nabyl dojmu, že rozumí ekonomii a finančnictví, a prezentoval svůj návrh na státní intervence do bankovního sektoru. Ve stručnosti: banky jsou prý pijavice na těle českého hospodářství, protože neúměrně zdražily peníze, neposkytují žádné úvěry a ještě vybírají bankovní poplatky. To, že podobné mínění sdílí hodně lidí, neznamená, že je pravdivé. Pan Rath bohužel prokázal, že vůbec nechápe ekonomické souvislosti. Bez invektiv, to je prostě fakt.

Myslet si, že cena peněz musí být zákonitě na všech trzích pro všechny stejná, je samozřejmě nesmysl. Stejně jako to, že kdokoliv má na vypůjčení cizích peněz nárok. Není tomu tak. Riziko, že dlužník – ať již korporace nebo fyzická osoba – nebude úvěr splácet, se liší, a to v mnoha úhlech pohledu: vertikálně (dle velikosti firmy či příjmu žadatele), horizontálně (firma s miliardovým obratem podnikající v cestovním ruchu vs. stejně velký energetický podnik), ale také regionálně (tj. mezi rezidenty různých států). Všechny tyto aspekty hrají na finančních trzích důležitou roli. Vězme, že banky nevyhodnocují rizikovost spojenou s potenciálním dlužníkem k ukrácení své dlouhé chvíle. Tímto procesem musí zajistit, aby byly klientem deponované prostředky spravovány zodpovědně, přitom splňovat explicitně nastavené regulatorní požadavky a omezení, a navíc ještě zůstat atraktivní pro akcionáře a další klienty.

Pomiňme nyní fakt, o němž se v makroekonomii přednáší v prvním semestru vysokoškolského studia, a sice že nezodpovědným pumpováním peněz do ekonomiky jakožto zdroje růstu by pan Rath dlouhodobě nikomu nepomohl, rozhodně ne tak, jak si představuje, a soustřeďme se na jím zmiňovaný koncept „státní banky“. Stává se normou, že politici zapomínají, kde se berou veřejné prostředky, s nimiž tak rádi plní své osobní vize. To nejsou virtuální peníze. Nejsou to ani peníze vydělané státem. Jde o prostředky lidí, kteří jsou donuceni vzdát se jich a nedobrovolně, formou daňových odvodů, platit provoz státního aparátu. Onou normou by naopak mělo být, že státní aparát bude s těmito prostředky zacházet maximálně efektivně. Nemám pocit, že státní banku, politicky motivovanou „půjčit všechno všem“ z peněz daňových poplatníků, lze za příklad hospodárné péče označit. Ostatně 90. léta, státem vlastněné banky a jimi nasekaný objem špatných úvěrů ve stovkách miliard Kč, který jsme společně a nerozdílně zaplatili ze svých daní prostřednictví ČKA, budiž pádným argumentem proto, ať se do podobných dobrodružství znovu nepouštíme, obzvlášť v České republice ne!

Co se cen v tuzemském bankovním sektoru týče: Nelze se bankám divit, že na bankovních poplatcích vydělávají. My Češi totiž tuze rádi platíme bankovní poplatky. Proč bychom jinak drželi cca dvě třetiny bilanční sumy bankovního sektoru ve čtyřech největších bankách, které ve spotřebitelských cenových srovnáních dlouhodobě patří mezi subjekty s nejvyššími poplatky a jimi nabízená efektivní úroková míra z vkladů stěží pokryje inflaci? A to všechno v situaci, kdy řada konkurenčních bank nabízí nulové či minimální poplatky, řada družstevních záložen garantuje až několikrát vyšší úrokovou sazbu na spořících a termínovaných účtech, přičemž se na všechny tyto subjekty vztahuje zákonné pojištění vkladů a vyřízení přesunu peněz nebo rovnou změna banky nezabere více času než každodenní nákup v supermarketu? Vše máme v rukou my, klienti. My musíme rozhýbat konkurenci. Je to mnohem účinnější a hlavně levnější než nesmyslné intervence státu.

Politickému klimatu by nesmírně prospělo, kdyby se volení zástupci snažili co nejstriktněji držet témat, kterým skutečně rozumějí. Jelikož s rostoucím vlivem u nás klesá schopnost sebekritiky, nechť zůstane základním stvrzením odbornosti specializace vysokoškolského vzdělání, popřípadě pracovní zkušenosti v oboru, nikoliv pocit bohorovnosti. Přiznat, že něčemu nerozumím, není ostuda. Ani před volbami ne. Ostuda je myslet si opak.

Autor je ekonom

Liberální institut








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.