V několika předchozích komentářích jsem vysvětloval, jak je pro moderní ekonomiku typu té naší věnovat pozornost digitalizaci na všech úrovních. Upozorňoval, ilustroval a doporučoval. Z některých reakcí bylo evidentní, že pozitivním makroekonomickým dopadům spásné „digitalizace“ věří asi tak jako imaginárním úsporám desítek miliard korun za „vymýcení korupce“ nebo „odstranění byrokracie“, které známe z předvolebních kampaní. Koronavirová pandemie ale jasně ukazuje, v čem je digitální stát – oproti tomu analogovému – silnější a efektivnější.

V zemích, kde mají konektivitu na vysoké úrovni a zároveň mají skvěle digitalizovány všechny úrovně veřejného sektoru, mají při boji s koronavirem nesmírnou výhodu. Screening tělesné teploty na místech s vysokou koncentrací osob, trasování nakažených, informování veřejnosti, využívání umělé inteligence při kontaktu s veřejností nebo stanovení diagnózy, virtuální návštěvy u lékaře, sdílení informací při vývoji léků a vakcín, logistika zásobování… To jsou jen stručné příklady toho, jak digitalizovaný stát v čase krizové těží z předchozích investic, respektive výčet oblastí, v nichž český stát má, eufemisticky řečeno, významné rezervy. A má je proto, že v dostatečném předstihu neinvestoval do digitálního způsobu myšlení.

Máme tu ale i další rozměr, a tím je dopad karantény. Ačkoliv většina z nás se v běžném režimu domov – přesun – práce – přesun – domov s daty naučila relativně efektivně nakládat a čtení zpráv, odesílání pošty, sledování YouTube, poslech Spotify, nakupování či volný čas na sociálních sítích nám nečiní problém, při karanténně se ukazuje, že požadavky zejména na fixní internet jsou poplatné především kritické infrastruktuře „záchytných bodů“, tedy stabilního a rychlého připojení maximálního počtu obcí v České republice optickým připojením k internetu.

Doba „karantény“ nám totiž ukazuje, jak by mohla v budoucnu fungovat klasická domácnost. Dospělí členové domácnosti jsou připojeni se svým zaměstnavatelem, obchodními kolegy nebo pracovištěm videokonferencí s vysokým rozlišením, případně s prvky virtuální reality dozorují a obsluhují automatizované výrobní linky… to všechno zní skvěle, ale bez patřičné infrastruktury je to nerealizovatelné.

Žijeme v krásné zemi, kde sice dokážeme za víkend naprogramovat skvělé řešení na prodej a distribuci dálničních známek, ale nedokážeme ani digitálně „oběhnout úřady“. Když chybí konektivita napříč veřejným sektorem, budeme vždy čelit nepříjemným překvapením a zbytečným nákladům. Nastávající recese navíc trhům ukáže, do kterých zemí má smysl vkládát investice s vysokou přidanou hodnotou, a které budou skvělými montovnami. Měli bychom se tedy z krize proinvestovat, a sice investicemi do infrastruktury, která nám zajistí prosperitu per se. A tou je právě infrastruktura digitální.

Autor je advokát a univerzitní pedagog, působí jako předseda správní rady Liberálního institutu.