Lze vsadit hodně, hodně a hodně moc ku jedné, že v žádné myslitelné vzdálené budoucnosti (dvacet, třicet, padesát let) nebude existovat ani zlatem podložený jüan, ani zlatem podložený rubl. A ani zlatem podložený dolar či euro.

Je to v podstatě nemožné. Snad ani ne kvůli tomu, že by Rusko a Čína nedokázaly shromáždit dostatek zlata ve svých trezorech, že by nebyly schopné mít trochu větší Fort Knox. I když samozřejmě by to byl problém. Americké zlaté rezervy jsou asi 8500 tun zlata, ve Fort Knox je uskladněno kolem 4800 tun. Aktuální rezervy Ruska jsou necelých 1500 tun a Číny asi 1700 tun. Před nimi je s velkým odstupem Německo, o něco blíže pak Francie a Itálie. Čína i Rusko by ale byly schopné shromáždit dostatek zlata k zavedení zlatého standardu, tedy k deklaraci, že jejich měna bude směněna na požádání za zlato v určitém vyhlášeném poměru. Konec konců, vždy záleží pouze na výši onoho garantovaného zlatého obsahu, pokud by byl vhodně nastavený, šlo by v podstatě o určitou fixaci vlastní měny na cenu zlata a tím o fixaci měny přímo na dolar a nepřímo na euro. Jinými slovy není příliš jasné, co by takový krok měl řešit. Ale obě země by dost zlata na start projektu asi shromáždit uměly, ostatně patří k největším producentům na světě. Čína nyní těží asi 440 tun ročně, Rusko 250 tun. V obou případech je export nulový – zlato směřuje k vlastním investorům a do státních rezerv. Ale jak dlouho by obě vzdorovaly trhu při obtížích vlastních ekonomik, to je velmi nejisté. Nebo spíše je jisté, že pouze velmi krátce.

Takže něco jiného by bylo takovou měnu deklarovat, něco jiného ji udržet. K tomu by bylo potřeba kontrolovat podstatně více než nějaké vcelku nikoliv klíčové objemy ze světových zásob. Co je ale podstatnější. Země s měnou postavenou na zlatém standardu by musela z hospodářského hlediska plnit jednu opravdu rozhodující podmínku. Její ekonomika by musela vykazovat extrémně vysokou produktivitu práce a navíc alespoň rámcově udržovat růst tohoto parametru. Jinak to nemůže fungovat.

Rusko i Čína nicméně zlato shromažďují, a to navzdory vážným problémům svých ekonomik. Očekávají turbulentní hospodářské časy a velkou nejistotu na trzích. V tomto směru se obě země shodují s privátními investory. Především jejich zájem vytáhl cenu až k hranici 1200 dolarů za trojskou unci, což je velmi uspokojivý růst. Pokud bychom vzali desetiletý vývoj, pak zlato je na více než dvojnásobku stavu z roku 2006. Při pětileté projekci ztrácí zhruba 200 dolarů na unci a při jednoleté asi 50 dolarů na unci. Od půlky roku 2009 nikdy nekleslo pod tisíc dolarů za unci a potvrzuje to, co se od něj ostatně očekává.

Když jsou produktivní aktiva dolů a jsou špatně zpeněžitelná, zůstává zlato jako ostrov stability a růstu. Čím hůře se daří ekonomice, tím větší je obliba zlata u těch, kdo peníze mají. Moskva a Peking právě toto očekávají, proto motivují domácí investory k investicím do zlata a proto posilují vlastní zlaté rezervy. Zvláště v případě Moskvy platí, že zlatý polštář může hrát významnou roli. Schopnost ruské ekonomiky produkovat zahraniční měny je při ceně ropy pod 30 dolarů za barel velmi omezená. Zlato může hrát klíčovou stabilizační roli.

Samozřejmě je možné takový postup zpochybnit. Je to spíše defenzivní taktika práce s rezervami – to platí na úrovni státu i soukromníka. Ale pokud by z toho mělo smysl udělat nějaký závěr pro individuální investory, pak tím závěrem je doporučení držet určitou část aktiv právě ve zlatě. Jestliže je zde reálné riziko turbulentních časů, což zjevně je, pak zlato představuje mostík, po kterém se takové časy dají přejít bez zoufalé snahy zpeněžit aktiva, která po nějakou dobu nebude nikdo chtít.

Skutečný význam zlata totiž není v tom, že na něm někdo královsky vydělá (i když to vůbec není vyloučeno, naopak je to vcelku běžné). Hlavní význam zlata je, že může investora uchránit před realizací opravdu masivních ztrát. Je to takové bezpečnější pojištění.