Náš vstup do eurozóny ani není v nejbližších minimálně deseti letech příliš reálný.

Krátkodobě sice můžeme splnit všechna maastrichtská kritéria, ale už nebudeme schopni prokázat, že by jejich plnění bylo dlouhodobě udržitelné – jak to od nás požaduje Evropská centrální banka.

Ve fiskální oblasti nemůžeme počítat s dlouhodobou stabilitou veřejných financí bez zásadní důchodové reformy a reformy zdravotního systému. V měnové oblasti nejsou překážky o nic menší. Zcela reálně totiž hrozí, že bychom po vstupu do eurozóny nedokázali plnit maastrichtské kritérium pro inflaci. V důsledku konvergence naší cenové hladiny by právě přijetí eura – tedy ztráta kurzového kanálu konvergence – vyhnalo naši inflaci nahoru (některé odhady z řad bankovní rady hovoří o možném růstu inflace až o 3,5–4 procentní body). To je ovšem s dlouhodobým plněním maastrichtského kritéria neslučitelné. Totéž se týká dalších středoevropských zemí s nízkou relativní cenovou hladinou. A Evropská centrální banka to dobře ví, proto tak zdůrazňuje, že bude trvat na dlouhodobé udržitelnosti plnění všech kritérií.

Eurozóna nás nechce

S tím úzce souvisí skutečnost, že eurozóna nás nechce – že si nepřeje žádné masivní rozšiřování. Ani země eurozóny, ani Evropská centrální banka nemají zájem na rozšiřování eurozóny o větší skupinu zemí – nota bene chudších zemí, které jsou ve fázi dohánění.

Kromě Řecka, které přistoupilo hned v roce 2001, se zatím podařil vstup jen Slovinsku a odsouhlasený vstup mají Malta a Kypr. Už Litva, jak víme, tvrdě narazila, když překročila maastrichtské kritérium pro inflaci o 0,07 procentního bodu – což je sice hluboko pod hranicí statistické chyby, ale Evropské centrální bance to poskytlo vítanou záminku Litvu odmítnout. Následně se nicméně ukázalo, že Litva skutečně nebyla schopna svou nízkou inflaci udržet dlouhodoběji (její míra inflace se poté vyhoupla až k 10 %).

Dalším signálem bylo, když Evropská centrální banka prohlásila na adresu Slovenska, že i tam bude přísně posuzovat dlouhodobou udržitelnost plnění inflačního kritéria. Slovensko, přestože vstoupilo do ERM II, dnes již začíná přehodnocovat pohled na možné datum přijetí eura.

Dlouhodobá udržitelnost plnění inflačního kritéria nepochybně bude vyžadována od všech dalších adeptů vstupu včetně České republiky. Přitom je jasné, že to znamená prokazovat neprokazatelné – nelze nic prokázat do budoucna. Evropská centrální banka však má pravdu v tom, že po přijetí eura by naše nízká předvstupní inflace nebyla udržitelná. Dokazuje to i zkušenost poloviny zemí eurozóny – těch rychleji rostoucích, dohánějících – které před jejím startem sice plnily inflační kritérium, ale poté, co se ocitly v eurozóně, ho plnit přestaly. Požadovat dlouhodobé záruky jeho plnění od nás se v takové situaci zdá absurdní.

Není to však absurdní, když si uvědomíme, jak by pro eurozónu bylo nebezpečné, pokud by se v ní dále rozšiřovala skupina členů s vyšší než dvouprocentní inflací.

Kompenzovat by to musely země jako je Německo, které už dnes je občas tlačeno společnou měnovou politikou až k deflačnímu pásmu, což brzdí jeho růst. Eurozóna se vyvíjí jinak, než se předpokládalo, a rozšiřování pro ni dnes představuje spíše ekonomické riziko.

Nemůžeme samozřejmě nikdy vyloučit, že dojde k politickému rozhodnutí o rozšíření eurozóny o další země, bez ohledu na ekonomické důsledky. Ale některé členské země mají s pravidly eurozóny problémy i bez jejího rozšiřování. Nespokojenost se ozývá ze strany Francie, která by dala přednost stimulaci růstu před měnovou a fiskální disciplínou. V nedávné minulosti také někteří italští politici prohlašovali, že Itálii by bylo lépe bez eura. Takovéto tenze signalizují, že eurozóna má dost svých vnitřních problémů a nemá zájem tyto problémy prohlubovat vstupem skupiny ekonomik, jejichž sladěnost se stávajícími členy by byla více než problematická.

Závěr je jasný. Eurozóna zatím není úspěšným ekonomickým projektem. Tím spíše si nemůže dovolit masivní rozšiřování o skupinu ekonomik, které teprve postupně konvergují k její průměrné úrovni. Proto Evropská centrální banka od kandidátů vstupu požaduje, aby prokázali schopnost dlouhodobě plnit maastrichtská kritéria – ačkoliv, nebo právě proto, že řada členů eurozóny tuto schopnost nemá. Za těchto podmínek nelze považovat náš vstup do eurozóny ve fázi dohánění za příliš reálný. Nemělo by také smysl žádat o vstup do eurozóny jen proto, abychom dali Evropské centrální bance příležitost nás odmítnout.

CEP newsletter, duben 2008

poradkyně prezidenta republiky