Guvernérovi České národní banky Miroslavu Singerovi se rychle krátí jeho čas. V červenci tohoto roku odejde z bankovní rady ČNB a samozřejmě i z funkce nejvyššího strážce měny v zemi. Jaká tedy byla „Singerova éra“?

Miroslav Singer nastoupil do Bankovní rady v únoru 2005, od té chvíle byl viceguvernérem. Od července 2010 je guvernérem. Posledních šest let byl tedy člověkem, jehož názor hrál možná klíčovou roli v rozhodnutích ovlivňujících českou korunu. Po celých téměř dvanáct let patřil mezi skupinu, v jejíž kompetenci bylo a je tato rozhodnutí činit.

Tedy čím se vyznačuje „Singerova éra“?

Za prvé: Singer posílil vždy přítomný trend rezervovaného přístupu k otázce eura. Nikdy se nesnížil k mediálnímu zjednodušení v této věci, k přímočarému ideologickému odmítání společné měny, ale nikdy také nepodléhal přehnanému optimismu nebo i jen euro-optimismu. Ostatně Bankovní rada v této záležitosti vždy představovala určitý maják varující bárky před vjezdem do úžiny. Do úžiny, kterou za dobrého počasí zvládne projet i poloslepý lodivod, avšak za bouří jde o životu nebezpečný tanec mezi útesy. Postoj ČNB k euru se v Singerově éře postupně formuloval do polohy jistého konzervatismu, který však nelze označit jako zaslepený nebo ideologický.

Za druhé: Česká národní banka během tohoto tuctu roků postupně přebírala od vlády více aktivity v oblasti hospodářské politiky, stávala se výraznějším hráčem v makroekonomické oblasti. S tím, jak státu ubýval prostor pro zásahy do ekonomiky prostřednictvím schodku rozpočtu, banka začala používat poněkud extenzivnější výklad svého ústavního poslání. Vedle nesporně pozitivního vlivu kroků ČNB na ekonomický růst to mělo ještě jeden dopad – z dříve téměř nedotknutelné instituce, jejíž podpora u veřejnosti byla prakticky absolutní a o jejíž odbornosti se diskuse ani nevedla, neboť si ji nikdo nedovolil zpochybnit, se stal pro část veřejnosti výrazný veřejný nepřítel. Tento trend začal být hodně vidět po zahájení intervencí k oslabení koruny, ale ve skutečnosti započal ještě dříve. Jenže hlasy o „selhání při regulaci bankovního sektoru v devadesátých letech“ nebo „šlápnutí na brzdu v roce 1997“ veřejnost neakceptovala a nevzala je za své. Zato tvrzení, že „oslabení koruny připravilo lidi o úspory“, získalo daleko větší ohlas.

Je to ironie osudu. Politika jednoduchého přidělování bankovních licencí a zároveň tolerování bankovního socialismu a následného „sešlápnutí brzdy“ byly a jsou diskutabilní, zde je možné vyslovit racionální kritiku. To platí především o bankovním socialismu, který udržovala vláda po celá devadesátá léta a který rozmetal až Miloš Zeman. Většina argumentů používaných proti oslabení koruny je však absurdních a z hlediska ekonomiky zcela nesmyslných. Což měrou vrchovatou platí o „znehodnocení úspor“.

Za třetí: Miroslav Singer se během svého mandátu, zvláště druhého „guvernérského“ období, utkával s naprosto opačným problémem, než jeho předchůdci. Ti povětšinou „krotili“ inflaci. Singer byl postaven před opačný problém – jak zkrotit deflaci. Zatímco v rovině teorie je zvládnutí inflačních nebezpečí jasné a jde o problém s aplikací, současná podoba deflace je novinka, u které zatím chybí důsledné teoretické zpracování problému. Zvláště ve spojení s nebývalou mocí finančních trhů a s tím, že vlády mají vlivem vysokého zadlužení malý manévrovací prostor v oblasti veřejných financí.

Singer zanechá svému nástupci stav, který bychom mohli nazvat jako „probíhající bitvu“. Oslabení koruny, jehož druhé výročí se pomalu blíží, bylo silné a odvážné rozhodnutí. Nyní můžeme říci, že z hlediska podpory růstu bylo nesporně velmi úspěšné. Z hlediska boje s deflací ale nelze říci, že by úspěch byl zjevný a neoddiskutovatelný. A samozřejmě zde zůstává problém – každá intervence musí jednoho dne skončit. A je tu problém měkkého přistání.

Nástupcem Miroslava Singera bude Jiří Rusnok. Z hlediska kontinuity, odbornosti i důvěryhodnosti jde o dobrou volbu. Jiří Rusnok dal jednoznačně najevo, že bude stejně alergický na pokusy ovlivňovat ČNB, jako byli jeho předchůdci, a že si do toho „nenechá kecat“ ani z Hradu, ani ze Strakovy akademie a už vůbec ne z internetu. Ať již od přemoudřelých analytiků nebo od „hlasu lidu“.

Vzato celkem bylo „Singerovo období“ velmi úspěšné a ČNB se během něj stala tím, čím měla být dávno – jedním z tvůrců hospodářské politiky země. Zároveň ale platí, že to, co skutečně rozhodne o většinovém hodnocení této éry, se teprve stane. A že to již nebude záviset na Miroslavu Singerovi samotném, ale daleko více na Jiřím Rusnokovi.