Přestože to tak nevypadá, právě začala opravdu razantní proměna českého zdravotnictví. To, co bylo schváleno v reformním balíku, totiž nejsou zdaleka jenom poplatky, byť o těch se hovoří nejvíce. Podstatné je to, že se zásadně mění vztahy mezi zdravotnickými zařízeními, zdravotními pojišťovnami a pacienty.

Je zcela zjevné, byť to vláda opakovaně odmítá přiznat, že nárůst nákladů na zdravotnictví spojený se stárnutím populace a s vývojem nových léků i léčebných technologií bude hrazen z podstatné části přímo pacienty. Solidární zdravotní pojištění narazilo již na strop své snesitelnosti a zjevně není jiné cesty.

Poplatky u lékaře nyní sice vypadají jako drobné, šéf České lékařské komory Milan Kubek je s oblibou přirovnává k poplatkům na pařížské toaletě a poslanec MUDr. Rath je nehodlá vybírat, ale jak nedávno na stránkách MF DNES upozornil šéf svazu zdravotních pojišťoven Jaromír Gajdáček: když se sbírá korunka ke korunce, může to praktickému lékaři zvednout příjmy ordinace o úctyhodných dvanáct procent. Jestli Milanu Kubkovi tyto peníze smrdí jak veřejné záchodky, těžko říct. Každopádně je to však slušná finanční injekce, po níž praktici úpěnlivě volají.

Takže poplatky ordinacím jistě pomůžou a nikoho neožebračí. Například v Rakousku činí poplatek za návštěvu doktora 3,63 eura, což je zhruba ve stejném poměru k průměrné mzdě jako českých třicet korun. V Rakousku si však lidé za lékařský zákrok připlatí ještě spoluúčast do úrovně zhruba 73 eur - pokud bychom to přepočítali podle úrovně platů na české poměry, tak by k třicetikorunovému poplatku přibylo ještě nějakých šest set. Podobná je praxe i v dalších zemích Evropy a nelze očekávat, že se k něčemu podobnému dříve nebo později také nedopracujeme. Ministr Tomáš Julínek hovoří o tom, že by z objemu plně hrazené péče vyňal zatím jen tři procenta výkonů typu oprav odstávajících uší a dal by lidem možnosti zvolit si lepší kloubní náhradu za doplatek. Na to vše by navíc mělo být možné se komerčním způsobem připojistit.

Lidé obecně jsou většinou ochotni si za lepší zdravotní péči připlácet. Měli by však mít pocit, že jejich peníze nepadají do černé díry, ale financují konkurenční a kvalitně regulovaný zdravotnický sektor. Zda k takové podobě zdravotnictví povedou nyní přijaté novely zákonů, zatím není zcela zřejmé. Každopádně se zdravotním pojišťovnám rozvázaly ruce a ony toho hodlají při uzavírání smluv s lékaři i nemocnicemi výrazně využít. Připravují se i na to, že budou mezi sebou soutěžit a přetahovat se o klienty. Vyhraje ta, která jim nabídne kvalitnější a levnější péči. To je věc od poloviny devadesátých let nevídaná.

Ale život je vždy o krok napřed. Tak se zrovna v době schvalování prvních kroků reforem objevila informace, že společnost Agel severomoravského hutnického podnikatele Tomáše Chrenka, která ovládá většinu klíčových nemocnic v moravskoslezském regionu a posouvá se i do Olomouckého kraje, hodlá založit svou vlastní zdravotní pojišťovnu. Ministerstvu zdravotnictví nejspíše nic nebrání vydat Agelu příslušné povolení, ale vzniká zajímavá otázka, jak si s tím státní správa v praxi poradí. Situace, kdy jsou nemocnice a zdravotní pojišťovna vlastnicky propojeny, je v Evropě neobvyklá. Funguje tak sice zdravotnictví v USA, ale tam je zcela jiný systém financování péče. Na první pohled je to situace celkem příznivá, protože při jednom vlastníkovi se vyrovnávají zájmy, kdy nemocnice chce léčit co nejvíce a co nejdráž, zatímco pojišťovna zase co nejméně a co nejlevněji. Na druhou stranu tak může vzniknout regionální monopol, který v zásadě není chybný, o stejný monopol usiloval Rath se svou sítí neziskových nemocnic. Jenže takový monopol, aby nemohl být zneužíván proti zájmům pacienta, vyžaduje i zvláštní regulaci, na kterou ministerstvo zatím nejspíše není připraveno.

Současnou situaci lze tedy ohodnotit následovně - reformy jsou podle předkrmu z dobré kuchyně. Teď si počkáme na hlavní chod.

MfD, 5.9.2007