Často se v politickoekonomických komentářích našich předních deníků, televizí či rozhlasů zaobírajících se finančními potížemi Řecka, Itálie, Španělska, Portugalska a Irska vyskytují úvahy, že pokud by uvedené státy nepoužívaly euro, mohly by devalvovat svou měnu a zlepšit tak svou ekonomickou výkonnost, která by jim umožnila dluhy zaplatit zvětšujícím se vývozem jejich produktů.

Jako by v této souvislosti autoři oněch komentářů zapomínali na to, že z dlouhodobého hlediska není takovýto postup nijak přínosný, protože ke zvýšení ekonomické efektivity nevede, což např. Řecko i Itálie neustálou a poměrně vysokou inflací a z ní plynoucí opakovanou devalvací drachmy a liry v minulosti vyzkoušely. Právě používání eura je naopak nutí provádět reformy podle liberálních postulátů, o nichž se soudí, že povedou k dlouhodobému, ba trvalému zvyšování hospodářské výkonnosti. Mimochodem obdobnou metodu zavedení stabilní měny a liberálních reforem používali v minulosti jak Alois Rašín a Karel Engliš, tedy tvůrci samostatné československé ekonomiky, tak i např. Ludwig Erhard, otec západoněmeckého hospodářského zázraku.

Je samozřejmé, že takovýto postup není, alespoň na počátku, bezbolestný, a už vůbec ne snadný, přináší však trvalé výsledky, jak zkušenosti z meziválečného Československa a poválečného Německa ukazují. Snad ještě častěji se objevují názory, že eurozóna je natolik hospodářsky nehomogenní, že nemůže používat jednu měnu. Tyto úvahy jako by vůbec nebraly v potaz, že např. meziválečné Československo mělo jednu měnu, ačkoliv ekonomická výkonnost v Ústí nad Labem a jeho okolí a v Jasině a v oblasti kolem ní byla velmi odlišná, nemluvě o tom, že v nich pro podnikání platily odlišné právní předpisy a zvyklosti. Stojí za to upozornit, že to bylo dědictvím po Rakousku-Uhersku, které nejenže zahrnovalo území opravdu, ale opravdu rozdílně hospodářsky vyspělá, ale že vlastně ani nemělo parlamentem každoročně schvalovaný celostátní rozpočet, poněvadž takovýto parlament neexistoval, a na společné záležitosti se jeho části skládaly podle předem dohodnutého klíče. Vesele se ale v tomto podunajském soustátí používala jednotná měna a dosti úchvatně, byť nerovnoměrně, se toto soustátí hospodářsky rozvíjelo. Může se namítnout, že se nakonec rozpadlo, ale to byl spíše výsledek pomýleného vstupu do války, tlaku dohodových mocností a špatné národnstní politiky, případně neschopnosti unést ve čtvrtém roce války břímě válečné zátěže než důsledek předchozí existence jednotné měny. Jednotná měna Rakouska-Uherska nebyla zničena jinak dosti ničivou tzv. gründerskou hospodářská krizí v letech 1873 až 1880, která byla až do krize v roce 1929 ozančována jako „velká“, a tato měna zvládla bez výraznějšího zakolísání i předchod na nový měnový základ – tj. pouze zlato v roce 1892.

S vyzněním oněch komentářů a úvah tak vyvystává závažná otázka spojená s jejich dopady: Domnívají se snad autoři těchto komentářů, že rozdělení eurozóny či vlastně celé Evropské unie, parafrázujeme-li výroky jednoho českého politika 19. století, na množství navzájem na sebe nevražících a oddělených hospodářských oblastí, je vhodným postupem, jak zajistit na našem světadíle trvalý hospodářský růst? Nebo si snad přejí, aby eurozóna resp. celá Evropská unie byly z dlouhodobého hlediska hospodářsky nevýkonné, ba zaostávající za ostatními částmi světa?

Snad může v této souvislosti odpověď na tyto otázky napovědět uvedení jména onoho českého politika 19. století a celého jeho výroku spolu s jeho zasazením do kontextu: Oním politikem byl František Palacký a v psaní do Frankfurtu tam zasedajícím politikům, kteří svým počínáním podle něho mohli způsobit rozpad podunajského soustátí, v dubnu 1848 napsal: „Pomyslete na říši rakouskou rozpadlou na množství republik a republiček - jaký to milý základ k univerzální ruské monarchii.“ Univerzální monarchii je možno chápat jako jeho výraz pro dnes používané označení absolutistická monarchie a univerzální ruskou monarchii v tomto listě označil „za neštěstí bez míry a hranic“. Samozřejmě je podstatný rozdíl mezi tehdejším Ruskem Mikuláše I. a současným Ruskem, přesto se současné Rusko stále ještě z hlediska možností jeho obyvatel využívat bez různých administrativních omezení svá občanská a politická práva při péči o své záležitostí dosti liší od praxe Evropské unie.

Je pravděpodobné, že autoři oněch komentářů se snaží svou kritikou Evropské unie a jejího počínání ji zlepšit a netouží nijak potom, aby se Česko více sblížilo se současným Ruskem, ba převzalo mnohé z jeho politické, hospodářské nebo soudní praxe. Nelze však ani vyloučit, že někteří z nich usoudili, že pro zajištění úspěšné budoucnosti obyvatel našeho státu je výhodnější hospodářsky slabá a zaostávající Evropská unie, případně vystoupení Česka z ní a jeho co nejtěsnější napojení na Rusko, a svými komentáři pro tento cíl připravují půdu, resp. tento cíl jimi prosazují. Oba zmíněné přístupy mají v demokracii své nezadatelné právo na to být vyjadřovány. Jen je záhodno požádat jejich stoupence, nechť je vysloví přímo a otevřeně a nepoužívají pro kritiku eura a koordinace hospodářské politiky Evropské unie argumenty, které je možno se značnou dávkou zdvořilosti označit za zavádějící.

Psáno v Praze 21. až 26. srpna 2011

Autor je ekonom se zkušenostmi z mezinárodního zasilatelství a logistiky