Dobrá zpráva potěší, někdy však v širších souvislostech přinese temné poselství. Tak je to s inflací za měsíc červen. V červnu se zdražovalo, ovšem nebylo to o tolik, kolik jsme čekali. Celková inflace nevyrostla podle Českého statistického úřadu ani o tři procenta. Proti loňsku se nejvíc zvýšily ceny benzínu a nafty, spolu s nimi šel nahoru tabák a alkohol, což je ovšem důsledkem zvýšení spotřebních daní.

Naopak zlevnilo jídlo, nejvíc brambory a vepřové. Tolik tedy zpráva, která je v zásadě pozitivní.

Menší než očekávané zdražování vede na druhé straně k nepříliš povzbudivým úvahám. Pokud se nezdražuje, pak lidé ani v červnu příliš neutráceli. Spotřeba domácností přitom byla pro všechny největší nadějí, že se tuzemská ekonomika rychleji probudí ze své koronavirové krize.

Na průmysl nejde v jarních a zřejmě ani letních měsících příliš spoléhat, protože vinou výpadku mezinárodních obchodních řetězců trpí továrny nedostatkem dílů. Teď se však ukazuje, že za výrobce nenaskočí ani spotřebitelé – a přitom se od nich tolik čekalo.

Jak známo, vláda nešetřila na tom, jak zvýšit platy zaměstnanců státu, ani jak dotovat mzdy v soukromém sektoru, ať v průmyslu nebo ve službách. Došlo tak k pozoruhodnému jevu, že průměrné mzdy v Česku během krize reálně stagnovaly a okamžitě po jejím odeznění začaly růst – na rozdíl třeba od bohatých zemí typu Švédska či Německa, ve kterých pod tlakem krize mzdy klesaly loni a snižují se i letos. Stěžovat si u nás nemohli ani důchodci.

Peněz bylo tolik, že se zdvojnásobila míra úspor, když každý Čech z příjmů odkládal téměř čtvrtinu. V časech před příchodem pandemie se přitom v průměru uspořilo něco přes desetinu. Lidé mají peníze a měli by je v rámci vládní strategie utrácet a pomoci tak ekonomice.

Kupodivu, přinejmenším pro autory plánu na oživení po koronaviru, tak nečiní. Tak tedy zní špatná zpráva, kterou potvrdila červnová čísla o inflaci. Svým způsobem to je s domácí spotřebou jako s průmyslem. Továrny nemají díly nezbytné pro výrobu, lidé zase nemají kde utrácet, protože obchody během krize omezily nabídku a nemají dost peněz, aby ji obnovily. Když někdo nemá boty či kalhoty, ať si koupí to, co nám zbylo z časů před krizí.

V obou případech, u průmyslu i maloobchodu, to je banální zjištění. Přesto je nezbytné ho připomenout jako příklad pro příští krize. Lze utrácet ze státního rozpočtu stovky miliard jako výpomoc při částečném vypnutí ekonomiky – a lidé i podniky si je rádi od státu vezmou.

Ovšem pořád to neznamená, že po uvolnění pandemických zákazů se poměry okamžitě vrátí na předkrizovou úroveň. Žijeme přece v reálném světě, kde nahodit na dlouhou dobu vypnutý motor také chvíli trvá.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy