Před rokem se koaliční poslanci dohodli na postupném poklesu daní. Měl vypadat tak, že pro určité příjmové kategorie lidí daně nejprve v roce 2008 klesnou a o rok později zase narostou, byť ne na původní úroveň, ale přesto citelně. Není třeba být zrovna velkým mudrlantem, aby člověku bylo jasné, že je to opravdu mimořádná hloupost.

Když to zjistili rebelové v ODS sdružení kolem Vlastimila Tlustého, celkem pochopitelně začali křičet, protože ODS měla v programu snížení daní a o tom, že vzápětí zase narostou, tam nebylo ani slovo. Topolánkův ministr financí Kalousek však zase stejně logicky namítal, že je nutné srovnat veřejné finance a ne do nich dělat díry na základě nějakých ne úplně dobře doložených představ z volebních programů. A tak vznikl slib, že daně z příjmu klesnou nejprve na patnáct procent a o rok později na dvanáct a půl, aby nebyl nikdo bit. A když se dá slovo, mělo by se dodržet, i když se to ministrovi financí nelíbí.

Kalousek se samozřejmě snaží o co nejmenší okleštění příjmů, což je jeho zcela legitimní práce, zatímco rebelové z ODS samozřejmě dělají vše pro to, aby předvedli lidu, jak premiér neplní sliby. A tak Kalousek navrhl místo snížení daní o dva a půl procentního bodu snížení sociálního pojistného o jeden a půl procentního bodu. To pomůže spíše lidem se středními příjmy, zatímco požadavek rebelujících poslanců je plošný a hodně zajímavý je pro lidi s příjmy vysokými. A je zejména zajímavý pro významnou skupinu podnikatelů, kterým dosavadní daňové úpravy zvedly citelně základ pro výpočet sociálního a zdravotního pojištění. Podnikatelé, jejichž základ daně je například jeden a půl milionu, zaplatí letos na zdravotním a sociálním pojištění skoro sto tisíc navíc oproti loňsku. Změna podle Tlustého by jim vrátila 37,5 tisíce, zatímco Kalouskova pouze nějakých 11 tisíc. Pro ODS je to jistě uvnitř strany problém, protože jde o jejich kmenové voliče, ale mnohem menší problém je to pro lidovce, jejichž voliči jsou na příjmovém žebříčku o kousek níže.

Jenže v případě daní nejde zdaleka jen o voličské preference, byť v tuto chvíli je to zboží extrémně ceněné. Jde o stabilitu veřejných financí, která je dost křehká, a tahle koalice vznikla jen díky hlasům voličů, kteří šetrné hospodaření státu považují za velmi důležité.

ODS má a musí na Kalouska tlačit, pokud jde o snižování daňové zátěže, protože čím méně peněz do státní kasy nateče, tím méně jich bude utopeno v problematických projektech a ve financování záležitostí, o něž nikdo nestojí. A Česká republika je mimochodem zářným příkladem toho, jak množství peněz vynaložených na veřejné služby nemá fakticky žádný vliv na jejich kvalitu a dostupnost.

Pohlédněme na sjízdnost silnic a dálnic, kvalitu školství či přístup lékařů k pacientům, to vše, pokud to nějak vůbec koresponduje s množstvím utracených státních prostředků, nejspíše připomíná nepřímou úměru. Na druhou stranu je zcela zřejmé, že světová finanční krize zasáhne Česko a ten dopad bude větší, než se dosud zdálo. Poklesne ekonomická výkonnost, a tím vyschne i část státních příjmů. Každý zásah do daní je v tomto okamžiku nadmíru citlivý a může mít důsledky pro stabilitu rozpočtu. Bez jasných a výrazných škrtů ve výdajích či v daňových výjimkách v tuto chvíli výrazněji snižovat daně nelze. Ani jedno vláda dostatečně silně nepodpořila.

To však neznamená, že zcela nový zákon o daních, který ministerstvo financí podle dřívějších informací chystá již rok, nemůže a nemá směřovat k ulehčení daňového břemena. Tedy alespoň toho přímého, placeného z platů a zisků.

MfD, 25.9.2008