Proč se centrální banky netrefují do terče? Ekonomické předpovědi nejsou fyzikální modely

Předseda Evropské centrální banky Mario Draghi opět uklidňoval trhy. Slíbil rozšířit program kvantitativního uvolňování. Trhy zareagovaly. Euro pokleslo ještě tentýž den vůči dolaru o jedno procento, evropské akciové burzy poskočily o pár procent nahoru. Znamená to, že trh je spokojený, už bude lépe?

Za normálních okolností centrální banka pouze mění úrokové sazby. Pokud se hospodářství dostane do recese, banka sníží sazby. Levnější úroky povzbuzují k tvorbě úvěrů, a tudíž podporují hospodářský růst. Centrální banka tak může předejít recesi nebo ji alespoň zmírnit. Říká se tomu politika měnového uvolňování.

Když přijde konjunktura, centrální banka opět sešlápne brzdový pedál (tj. zvýší úrokové sazby) a zabrání přehřátí ekonomiky. Tedy stavu, kdy na pracovním trhu je nedostatek pracovních sil, na trhu zboží nepřiměřeně rostou ceny a na trhu kapitálu příliš rychle roste objem úvěrů. Zaměstnanci jsou spokojeni, podnikatelé a investoři rovněž. Vlády samozřejmě také, neboť přehřátá ekonomika přináší nečekaně vysoké daňové výnosy. Jenže po hodech následuje kocovina a po přehřátí ekonomiky zpravidla přichází o to horší recese.

Teoreticky je to vše jednoduché jako úvodní lekce v autoškole. Brzda, plyn, dodržovat rychlost přiměřenou stavu vozovky. Desítky let se tato teorie vyučuje na ekonomických fakultách, byly o ní napsány stovky vědeckých prací a rozděleny i nějaké Nobelovy ceny. Proč to ale v praxi nefunguje? Proč musejí centrální banky vymýšlet nouzová řešení typu kvantitativního uvolňování?

Aby to vypadalo lépe

Dalo by se odpovědět, „protože poslední recese byla nejhorší v poválečném období“. Jak je ale možné, že při údajně tak pokročilém stavu ekonomické vědy něco takového centrální bankéři vůbec mohli připustit? Copak hrozbu nepoznali včas?

Ne, nepoznali. Veškeré pokročilé matematické modely (vygooglujte si klíčová slova ECB DSGE) byly úplně k ničemu, když jich bylo nejvíce zapotřebí. Proč? Protože se pokoušely nahradit ekonomickou logiku matematickými ornamenty. (Ornament = věc, která se používá, aby něco vypadalo lépe nebo zajímavěji, ale nemá žádný praktický účel.)

Ekonomové se pokoušeli přesvědčit sami sebe, že vysokou matematiku ovládají skoro stejně dobře jako fyzikové. To se jim podařilo, ovšem s drobným rozdílem: ekonomické předpovědi na rozdíl od fyzikálních modelů nikdy nefungují. Pokud ano, je to spíše náhoda.

Příklad. Česká národní banka ve své předpovědi z listopadu 2014 prognózovala hospodářský růst na druhé čtvrtletí 2015 v hodnotě 2,4 procenta. Zpřesněné údaje publikované koncem srpna 2015 hovoří o 4,4procentním růstu. Takovéto tempo se vejde do 70procentního intervalu spolehlivosti. Co to znamená? To je zhruba taková přesnost, jako když se střelec trefí do stěny, na které visí terč, ale mine terč samotný.

Jsou prvotřídní, mnoha tituly ověnčení výzkumníci z České národní banky, z Evropské centrální banky a z dalších podobných pracovišť na celém světě hloupí? Ale vůbec ne. Pouze jim ještě nedošlo, že složitostí modelu nemohou nahradit chybu v jeho samotné základní myšlence. Můžete vylepšovat parní válec jak chcete, létat nebude. A co je touto základní chybou?

Modely DSGE (Dynamic-Stochastic General Equilibrium) obsahují řadu proměnných, které se týkají výroby, práce, kapitálu, cen a tak dále. Nezahrnují ovšem jednu proměnnou, která je klíčová: objem úvěrů v ekonomice. Ani starou poučku: když objem úvěrů překročí rozumnou mez, banky přestávají půjčovat, nastává finanční krize a těžká hospodářská recese. (Kde leží rozumná mez a kdy bude překročena? To je otázka v hodnotě několika stovek miliard eur.)

Teprve před pár lety napadlo skupinu italských ekonomů, že banky přece jen snad mohou mít nějaký význam, a pokusili se sestavit model DSGE, který s nimi počítá. Výsledek? Epochální objev: „Nečekaná destrukce bankovního kapitálu má podstatný dopad na reálnou ekonomiku a zvláště na investice.“ Také pár výzkumníků z ČNB objevilo, že nadměrný růst úvěrů může fungovat jako indikátor finanční nestability. Bingo. Ludwig von Mises věděl totéž již před sto lety.

Krize může vypuknout

Vraťme se však do nynější Evropy. Sečteme-li bankovní úvěry soukromému sektoru, v řadě evropských zemí toto zadlužení převyšuje 200 procent HDP: Irsko, Portugalsko, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko, Norsko. Nikoli tedy sociální stát, ale dluh je zdrojem jejich vysoké životní úrovně. Prakticky všechny vyspělé země pak mají bankovní dluh vyšší než 100 procent HDP. Německo například 108, Francie 177, Finsko 172 procent (stav ke konci roku 2014, zdroj McKinsey).

Česká republika má bankovní zadlužení ve výši 81 procent (tentýž zdroj). Co to v praxi znamená? Patříme k relativně méně zadlužené části Evropy, takže máme před sebou snad ještě nějaký růstový potenciál. Ale bankovní krize v zadluženější části Evropy může vypuknout. Proto se ECB tolik snaží. Proto kvantitativní uvolňování a podobné triky.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 5.9.2015