Bylo nebylo, před lety vznikly aerolinky. Nápad za sto zlatých přesvědčil investory jako nic. Ostatní létají draze, my budeme létat levně a všichni budou chtít jen nás. Skvělá myšlenka však nebyla úplně domyšlená. Oni totiž ostatní létali draze proto, protože létání zkrátka drahé je. Dluhy se začaly kupit. Pro firmu se jakoby nic nedělo. Konzultační agentury si podávaly dveře a banky vyplácely peníze za analýzy trhů jako za Tvrdíka v ČSA, tedy tvrdé a velké, neříkám však, že částečně provizní. Investoři, natěšení z krásných křivek ve výročních zprávách, pumpovali do aerolinek peníze horem dolem. To vítězné V, jehož trajektorii měly opisovat i ekonomické výsledky firmy, bylo v každé výroční zprávě. Jen ta část od nejnižšího bodu písmene, tedy ta směrem k růstu a zisku, se vždy posouvala o rok do budoucnosti. Tohle „investorské V“ ze všeho nejvíc připomíná mrkev na klacku, kterou chytrý venkovan motivuje osla k pohybu.

Šťavnatá, křupavá mrkvička však stále zůstávala zahalena ve vzdálené mlze, kdy se dle předpovědi managementu firmy mělo leteckému odvětví začít dařit lépe. Přes ceny ropy, atakující tu 150, tu 40 dolarů za barel, i přes drastický ekonomický útlum kolektivní víra managementu v jasné zítřky udržovala v naději i investory. Zlé a nepřející jazyky sice poukazovaly na to, že firma, která dosáhla kladného EBITDA pouze v jednom čtvrtletí za celou dobu své existence, by nemusela konzultanty zvát na konference na Bali či létat na pracovní jednání do Karibiku. Ten byl nejspíše jakýmsi bodem středu – upracovaní manažeři rozlétaní po celém světě tam asi měli k sobě geometricky nejblíž. Manažeři ignorovali všechny zlomyslné narážky na to, že do představenstva by měla být kooptována Lakomá Barka, aby alespoň něco zbylo do konkurzu.

Vůbec to musela být pro management těžká dřina vést tak dynamicky se rozvíjející společnost. Vyplatit si na odměnách půl milionu eur za náročné pololetí, to přeci nemůže vyvážit ty hodiny tvrdé manažerské práce na Bali, kdy se muselo brainstormovat o tom, co se stane, když se náhodou nestane zázrak. No, za ty peníze ten nápad stál. Co na tom, že firma zkrachuje. Když o tom nebudeme moc mluvit a vypustíme nějakou tu mlhu o nasmlovaných prostředcích na provoz, ti pitomci si koupí letenky a zafinancují ještě nějaký ten měsíc luxusního manažerského příjmu. Bylo jich prý skoro tři sta tisíc, těch „pitomců“, co teď poletí tak leda prstem po mapě.

Ale každá pohádka má končit šťastně, že ano. Ani firemní umrlec s everestem dluhů na krčních obratlech tedy nemůže být definitivní konec příběhu. Jako bájný Fénix se z popela krachu možná už brzy zrodí nová firma, vždyť ostatní pořád létají tak draho, proč tedy nelétat levněji ještě aspoň jednou? Tak si milí čtenáři upalujte rezervovat letenku a pak hajdy na kutě.

Týdeník EURO 36/2009