Je zajímavé sledovat, kam se za poslední rok až dva posunul středobod všeobecného ekonomického uvažování a celospolečenských obav. Před rokem bylo hlavním obavou to, zda se nebude opakovat deflace a Velká hospodářská krize 30. let, dnes budí politiky i ekonomy ze spánku strach z narůstajícího zadlužení.

Tenkrát ...

Píšou se roky 2008 a 2009 (první polovina) a ze všech stran přicházejí špatné zprávy – ekonomika stagnuje, resp. klesá, většina ekonomů (alespoň těch mainstreamových) volá po razantních řešeních ze strany vlády, ať už ve formě snižování klíčových úrokových sazeb centrálních bank nebo tzv. fiskálních stimulů (což je vskutku poetické označení nadměrného utrácení). S praporem v čele tohoto hnutí stojí Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008. Toto ocenění mu k ústům dává pomyslný megafon a lidé více než bedlivě naslouchají, co Krugman radí. Utrácet, utrácet, utrácet, je jedno jak, hlavně hodně a rychle. To je podle něj ta správná cesta, jak sejít ze stezky vedoucí k Velké depresi č. II. Nejen Spojené státy, ale i ostatní země ve snaze rozhýbat zadrhávající kola ekonomické aktivity neváhají a jako na běžícím páse vytvářejí stimulační balíčky zaměřené nejčastěji jednak na sanování „intoxikovaného“ bankovního sektoru a pak na přímé vytváření státních zakázek, tedy množství veřejných projektů. Dále potom narůstá sociální podpora obyvatelstva.

Cílem se stává vyhnout se deflaci (která je považovaná za snad největší možné zlo) a nastartovat zamrzlé úvěrování. Příliš se nemluví o tom, jaké důsledky budou mít všechna tato (přinejmenším ve svém rozsahu) nestandardní opatření, hlavně, aby zase rostl ukazatel HDP. Tomu je podřízeno vše – úrokové sazby, vládní výdaje i nové budoucí „efektivní“ regulace zejména finančních trhů.

... nyní ...

Tématem dne je jednoznačně zadlužení. Jako hlavní volební „lákadlo“ ho používá levice i pravice. Všichni se předhánějí, kdo dokáže voliče úspěšněji přivábit slibem, že zastaví zadlužování a otočí kormidlem směrem k oddlužování. Eurozónou hýbe situace v Řecku, které se zatím nejvíce přiblížilo k dluhové propasti, a nikdo vlastně pořádně neví, jak vzniklou situaci řešit. Většině obyvatel této slunné země přitom zatím vůbec nedochází závažnost situace. Jakmile se tamní vláda pokusila přijít s úspornými opatřeními, došlo k obrovské stávce.

Zdá se, že jediným momentem, kdy strašák státního bankrotu začne být brán vážně, je nevyhnutelně kolaps některého z vyspělých států na severní polokouli. Do té doby se o tom bude jenom mluvit, psát, budou pořádány konference a semináře, ale ke skutečně zásadní nápravě nedojde.

Zatím se prakticky neřeší blížící se problém rostoucí inflace a postupného vzniku dalších bublin, které musí nutně přijít následkem historicky doposud nejexpanzivnější monetární politiky. Naopak, z Mezinárodního měnového fondu zaznívá doporučení, že by se inflační cíl měl zvýšit na 4 %. Oficiálním argumentem je rozšíření manévrovacího prostoru pro centrální banky, aby mohly pružněji reagovat na „větší než malé šoky“. Mezi řádky to však znamená jediné, totiž že se bude „legalizovat“ vyšší inflace, která umaže část nasekaných státních dluhů. Helena Horská, analytička Raiffeisenbank, k tomuto nedávno poznamenala, že inflace je dobrý sluha, ale zlý pán. Zlým pánem je bezpochyby, ale dobrým sluhou jen pro některé vyvolené.

... co bude dál

Svět se dříve nebo později vrátí do zajetých kolejí, dluhy budou dále růst i přes mnohé vznosné proklamace, nabobtnají nám nové bubliny (v některých případech se tak už úspěšně děje), a zcela určitě se některé státy dostanou do velkých potíží s platební neschopností. Za rok za dva se pak můžeme znovu ohlédnout a s nostalgií zavzpomínat, co se dělo dnes.

Centrum pro studium konkurence, Liberální institut