Srdce rakouského ekonoma pláče při pohledu na socialistu, který nás v televizních debatách přesvědčuje, že díky jeho vládnutí se máme lépe a lépe, přičemž své teze opírá s růst makroekonomických veličin jako je HDP. Každý má takový růst, jaký si zaslouží, říkal svého času profesor ekonomie M. N. Rothbard. Socialisté často upínají zrak k jednomu makroekonomickému agregátu, který chtějí za každou cenu maximalizovat. Díky jejich „snažení“, které provází obžérství, nesoulad mezi příjmy a výdaji veřejných rozpočtů a s tím spojené rostoucí zadlužování, nesmyslné plýtvání a především rostoucí přerozdělování, se opravdu nějaké to vykonstruované makročíslo může zvýšit. Ovšem za jakou cenu? Za cenu budoucího ekonomického marasmu a bídy.

Proti populistickému žvanění je ovšem těžké uspět s racionální argumentací. Vždyť ta makročísla mají punc vědeckosti, vždyť je vymysleli naši nejlepší „experti“. Takovým expertem může být například profesor, který pomáhal Che Guevarovi na Kubě. V roce 1990 pan profesor spočítal, že dolar by měl být za šest korun a marka za tři. Vycházel striktně z parity kupní síly: chleba za 5, cukr za 10, uděláme spotřební koš a srovnáme ho s obdobným spotřebním košem v USA. Opravdu nám vyjde dolar za 6. Nikdy by ho ovšem nenapadlo uvažovat v kategoriích poptávka a nabídka. Ale o to přeci vůbec nejde. Jde o to, že máme nejlepší experty a hlavně ta nejlepší čísla. Vůbec nás nemusí zajímat, jak byla tato čísla zkonstruovaná, jaké je jejich pozadí a jaký mají plnit politický účel.

A my se ptáme, kdy přijde čas na skutečnou hospodářskou reformu, která se nebude opírat o marxistické ekonomy, ale o velké ekonomy posledního desetiletí, jakými jsou například prof. Robert Holman nebo doc. Josef Šíma. A ten čas přijde. Doufejme, že brzy.

Autor je členem finančního výboru Královéhradeckého kraje (za Evropské demokraty)