Na internetových stránkách ministerstva financí dosud visí dokument, který se jmenuje Rozpočtový výhled 2003–2006 (koncepce reformy veřejných financí). A to je dobře. Každý se může podívat, jak byly vlády v posledním volebním období přístupné reformám a co z toho vzešlo. A Sobotkové a Paroubkové asi nejsou z tohoto počinu moc šťastní. Je to totiž nevyvratitelný důkaz byzantského hospodaření s veřejnými financemi, byť se socialisté pokoušejí tvrdit opak.

Pohled na skutečné účty je neúprosný. Na konci roku 2002 dospěla vláda Vladimíra Špidly k názoru, že vývoj veřejných financí je neudržitelný a zdroje na naslibované sociální programy prostě a jednoduše nejsou. Bohuslav Sobotka, „mladý a talentovaný“ ministr financí, přispěchal s takzvanou reformou veřejných financí, jejímž základem mělo být částečné zvýšení daní a omezené zabrzdění rychle rostoucích výdajů státu. Těžiště ozdravení rozpočtů mělo být ve výdajích. Jejich růst měl být oproti pasivnímu scénáři, tedy stavu, kdy by stát nedělal nic, snížen o dvě stovky miliard korun během tří let. Zároveň vláda přijala závazek veškeré dodatečné příjmy použít na snižování deficitu, tedy neměly být utraceny za další dávky či stavby silnic, železnic a státních úřadů.

A jak to dopadlo? Cynik by se za břicho popadal

Na straně příjmů se předpokládal růst ekonomiky zhruba o tři procenta ročně. Byl o hodně vyšší, ale dodatečné výnosy byly bez milosti a bez rozmyslu rozházeny. Podle reformy měly mírně stoupnout daň z přidané hodnoty a klesnout zdanění firem. Výsledkem mělo být navýšení příjmů státního rozpočtu na 851 miliard korun v roce 2006. A jak to dopadlo poté, co socialistická vláda snížila daně nejnižším příjmovým skupinám, zavedla společné zdanění a další úlevy, jako je třeba nižší DPH na cukrovinky, s nimiž se v Sobotkově reformě nepočítalo opravdu ani náhodou? Podle předběžných výsledků hospodaření státu za rok 2006 stát vybral od daňových poplatníků 923,3 miliardy korun.

Tedy zhruba o sedmdesát miliard korun více, než počítala Sobotkova reforma. Kdyby nedošlo k původně neplánovaným daňovým úlevám, bylo by to ještě minimálně o třicet miliard více. Možná i o padesát.

Zcela zásadní je však pohled na výdaje. Pokud by se nic nedělo a vláda by za minulé volební období s výdaji nic nedělala, měly v roce 2006 činit podle krizového scénáře 1,016 miliardy korun. Po Sobotkových „výdajových reformách“ to bylo ve skutečnosti 1,02 miliardy korun. Úsporný scénář, který Evropská unie označila za „málo ambiciózní“, měl stlačit útraty vlády na 938 miliard korun. Pokud by tedy Paroubkova vláda splnila své závazky ve snižování rozpočtových výdajů z vlastní rozpočtové reformy, činil by rozpočtový schodek v minulém roce pouze nějakých patnáct miliard korun, nikoli 97,3 miliardy.

A ani předvolební rozhazovačné šílenství poslanců a zejména socialistickokomunistické hlasovací koalice, které zvedlo povinné výdaje v letošním roce o neuvěřitelných a zcela nepřijatelných sedmdesát miliard korun, by zdaleka nevytlačilo deficit celkových veřejných financí nad hranici maastrichtských kritérií ve výši tří procent hrubého domácího produktu.

Gyurcsány, Paroubek, Sobotka...

Pokud by Paroubek, Sobotka a další socialisté, považující se s poněkud přehnaným sebevědomím za ekonomy, měli v těle alespoň kousek cti, jakou měl v sobě jejich maďarský přítel Ferenc Gyurcsány, přiznali by jako on, že nám lhali ráno, lhali v poledne a lhali večer a neudělali nic, na co by mohli být hrdí. Jen vytunelovali silný růst ekonomiky daný mimořádně příznivými podmínkami na světových a evropských trzích. Místo toho nám lžou dodnes a zcela zjevně v tom hodlají pokračovat přinejmenším do voleb.

MfD, 30.5.2007