Americký stát Kalifornie má už stejně mizerné hodnocení své schopnosti splácet dluhy jako bankrotující Maďarsko. Agentura Fitch reagovala na vývoj kalifornských veřejných financí a tento týden snížila zemi rating hned o dva stupně. Těžko se divit, když země je fakticky insolventní a státní zaměstnanci dostávají neplacenou nucenou dovolenou. Vláda pak své výdaje nehradí penězi, ale směnkami splatnými v říjnu.

Kalifornie je sice daleko, ale přesto bychom se o to, co se na západě USA děje, měli zajímat a trochu nad tím popřemýšlet. Kalifornská ekonomika sama o sobě vytváří osmý nejvyšší hrubý národní produkt na světě ve výši dvou bilionů dolarů. To je jedenáctinásobek výkonu české ekonomiky. Země má 37 milionů obyvatel, což vypovídá o vysoké produktivitě i konkurenceschopnosti kalifornských firem. Na první pohled zcela jiná situace než nad Vltavou. Když se však podíváme na příčiny kalifornských potíží, trochu zamrazí. Tím hlavním problémem totiž není ani tak hospodářská krize jako neschopnost politické dohody na jejím řešení. Republikánský guvernér Arnold Schwarzenegger požaduje schválení razantních výdajových škrtů, zatímco demokraté ovládající Senát chtějí zvyšovat daně. A protože se dosud nenašel rozumný kompromis, ratingové agentury snižují svá hodnocení a zvedají prst: pozor na ně, Kalifornie je momentálně „plajte“!

Ta fatální nedohoda asi každému, kdo sleduje to, co se děje na naší politické scéně, musí něco připomínat. Že je krize a měli by všichni k pumpám, ani u nás nikoho nezajímá. Dělá se politika, svrhává se vláda a vede se nelítostný předvolební boj plný slibů o třináctých důchodech či se ještě předvolebně snižují daně živnostníkům. Fakt, že se letos už určitě nepodaří udržet schodek rozpočtu pod 150 miliardami a příští rok to nejspíše přeteče přes neuvěřitelných dvě stě miliard korun, nikoho nezajímá. Teď je důležitý boj o moc.

Kalifornie je ekonomicky silná země, která se může opřít o federální rozpočet nejmocnějšího státu světa. My v Česku za luxus nesmiřitelných sporů budeme muset zaplatit ze své vlastní kapsy. A mýty, že to zaplatí ti bohatí voliči pravice, se brzy rozplynou. Mimochodem, na kalifornských potížích je ještě jedna pro nás velmi poučná záležitost. Veřejné rozpočty tam plní ze sedmdesáti procent pět procent nejbohatších občanů země a právě propad jejich zisků dramaticky zasáhl státní kasu. Kde nejsou zisky, nejsou ani daně ze zisku.

To jen pro připomenutí našim sociálním demokratům, kteří si myslí, že v čase krize odrbou boháče svou milionářskou dávkou. Neodrbou. Právě příjmy milionářů klesají v krizi nejrychleji. Manažeři přijdou totiž o bonusy raz dva, zatímco základní plat soustružníka se mění opravdu těžko. U nás sice tak dramatická nerovnováha v příspěvcích do státní kasy není, ale přesto zhruba třetina lidí s nejvyššími příjmy zaplatí více než dvě třetiny státních výdajů, což z hlediska mezinárodního srovnání poměrně hladce vyvrací řeči o likvidaci sociální solidarity v Čechách a na Moravě.

Pád vlády připravil tuto zemi o půl roku, po který mohly politické elity hledat shodu na tom, jak společně pumpovat, když do lodi tak teče.

Ztratit další čas povolebními boji do hrdel a statků je hodně riskantní. Pokud obě největší strany pochopí, že se tak jako tak budou muset na základních parametrech reforem shodnout, měly by tomu přizpůsobit i své volební kampaně. Jestli si půjdou po krku, tak jak jsme z poslední doby zvyklí, hrozí, že nakonec o ten krk půjde nám voličům.

MfD, 9.7.2009

Autor je komentátor týdeníku Profit