10 °C
V předchozím rozhovoru jsme si vyslechli oblíbené bajky, jak je Rusko neporazitelné a drtívě silné a zároveň mírumilovné; jak Rusové na Ukrajinu nepřijeli bojovat, nýbrž dělat gesta dobré vůle a jak vše bylo jen součástí mírového vyjednávání. Pomyslným pojítkem celého expozé je předstírané dojímání se generála Pelze nad „mrtvými Ukrajinci“, když si s gustem cucá z prstů dramaticky se zvětšující čísla ve stylu: „Podívejte se, jak ti chudáčci umírají jako mouchy, a to jen proto, že se nechtějí poddat ruské dobrotě a míru.“ Samozřejmě však generál prohlašuje, jak Ukrajinci s Ruskem bojovat nechtěli, ale donutili je k tomu „zlí západní imperialisté“ (podrobněji k předchozímu rozhovoru viz zde). Taková lotrovina jim samozřejmě nemůže jen tak projít, a proto vševědoucí pan expert jejich pikle neopomene ve svém dalším expozé řádně obnažit. A zároveň nás oslní svou ve tmě se blýskající genialitou, když se mu podaří v jedné tezi spojit ruskou drtivou neporazitelnost a dobrotivou mírumilovnost do jediného harmonického celku.
Neposkvrněná ruská mírumilovnost
Prvním krokem je připomenutí ruského mírového úsilí, protože toho ve vystoupeních generála Pelze zjevně není nikdy dost, takže se i v tomto jeho expozé opět vrátíme na počátek „speciální vojenské operace – v Kyjevě za tři dny“. Toto období jej očividně velmi irituje, a proto cítí nutkání jej znovu a znovu rozebírat: „Protože si lžeme, lžeme si do vlastní kapsy – od začátku – jednak s rozvržením sil, jednak s neustálým podsouváním některých plánů, které má Rusko údajně mít. Například od začátku tvrdíme, že Rusko protiprávně začalo okupovat Ukrajinu a chtělo ji obsadit celou, a tvrdíme, že katastrofální výkon ruských vojsk, zejména na začátku této operace, způsobil, že se Ukrajina ubránila, a máme tendence věřit tomu, že se ubránit může.“ Je vcelku zřejmé, proč generál tyto události tak těžce prožívá. Předně mohou narušit bajku o ruské mírumilovnosti, kromě toho jejich následný průběh může narušit i bajku o ruské neporazitelnosti a celkově mohou vyvolat z pelzovského a putinovského pohledu nevhodné „tendence“ v názorech na Západě i na Ukrajině, tj. „věřit tomu, že se ubránit může“. Protože věřit tomu, že by se někdo mohl ubránit Rusku, to je z hlediska generála Pelze naprosto nepřijatelné a skandální a on se udatně postaví za svůj tým a zasáhne proti takovým podvratným tendencím s celou svou vahou jako „vojenský odborník“ a vše nám řádně vysvětlí.
Jelikož ve vesmíru generála Pelze samozřejmě Rusko chyby nedělá, přirozeně kromě těch roztomilých, jako že je „příliš hodné, důvěřivé a velkorysé“ a že milovaný vůdce Putin je „příliš laskavý“ (podobně jako to funguje například zde), tak můžeme být svědky úžasné myšlenkové akrobacie, tzv. „pelzování“.V jejím podání 24. února 2022 neproběhl útok na Ukrajinu, nýbrž Rusko se pouze tímto způsobem pokusilo s Ukrajinou vyjednat Minsk III (viz příslušná část předchozího rozhovoru). Tedy ostřelování a bombardování vojenských i civilních objektů, obsazení letiště i jaderné elektrárny, to vše bylo jen jakousi neškodnou kulisou pro vyjednávání ve stylu vyspělé ruské diplomacie, jejímž průvodním jevem bylo, jak generál Pelz se špatně maskovaným uspokojením uvádí, „tak 40 000 mrtvých Ukrajinců“.
Mírová diplomacie v praxi
Inu, generál je bývalý velvyslanec, tak jistě ví, jak probíhají diplomatická jednání, není-liž pravda? Ovšem nějak zapomíná zmínit, s kým toto jednání mělo probíhat. Rusové vpadli na Ukrajinu s cílem zopakovat tam to, co provedli v roce 1968 v Československu, tj. rychlá jízda do vnitrozemí a výsadek u hlavního města, eliminace „nacistické“ (v roce 1968 „kontrarevoluční“) vlády a vytvoření nové z loajálních soudruhů, kteří se již postarají o „normalizaci“ vlastními silami, přirozeně s trochou té „bratrské“ pomoci a dozoru. Ovšem tato snaha o opakování historie narazila na nedostatek proruských „loajálních kádrů“ mezi Ukrajinci, a to i v ruskojazyčných oblastech Ukrajiny.
Zásadní předpoklad, na němž stála celá ruská operace a na který byly zjevně vynaloženy i nemalé prostředky v rámci její zpravodajské přípravy se ukázal být zcela mylným. V důsledku toho Rusko zaútočilo na bránícího se protivníka nedostatečnými silami, s nedostatečnou logistikou a za použití zcela nevhodné taktiky (sprint v kolonách ke Kyjevu). Běžný člověk by si na základě těchto obecně známých skutečností mohl myslet, že se Rusko dopustilo chyby. Ovšem „vojenský odborník“ Pelz nám obratem vysvětlí, že nešlo o chybu, nýbrž právě o důkaz ruských mírových úmyslů. Proto decentně mlčí o výše naznačeném pokusu Ruska o výměnu kyjevské vlády (tzv. „denacifikace“ – viz deklarované ruské cíle z počátku invaze v Putinově startovním projevu) a místo toho se pokouší odvést pozornost „slaměným panákem“ a stále dokola opakuje: „Myslíme si opravdu, že Rusové se 100 000 bojovníky chtěli obsadit celou Ukrajinu? Nesmysl.“. A ještě znovu: „To přece dává důkaz o tom, že Rusové nemysleli vážně obsazení celé Ukrajiny.“ Tím „důkazem“ ruské mírumilovnosti tedy mají být ony výše naznačené nedostatky. Tedy ve světě generála Pelze Rusko chyby nedělá, nýbrž pouze „dává najevo svou mírumilovnost“. A s trochou „pelzování“ přirozeně každý pochopí, že všechny ty kolony ruské vojenské techniky byly pouze snahou dopravit Ukrajincům dárky až pod nos a zaujmout výchozí pozici pro následné provedení „gesta dobré vůle“, jež samozřejmě bylo od začátku hlavním cílem celé ruské operace.
Aby ruská mírumilovnost ještě více vynikla, dozvídáme se, že ruské jednotky, které vpadly na Ukrajinu byly méně početné ukrajinská armáda, což patrně má ilustrovat neškodnost a mírovost celé situace. Následně generál vytáhne pomyslný trumf a odvolá se na „jakýsi manuál CIA, a myslím, že to platí i v Rusku“, podle něhož jsou na případnou okupaci potřeba alespoň dva okupanti na každých 100 obyvatel okupovaného území. Z toho má být zřejmé, že ta SVO probíhající od 24. února 2022 představovala pouze „speciální vyjednávací operaci“, tj. ukázku ruské mírové diplomacie.
Německý vzor pro ruskou diplomacii
To je bezpochyby velmi poučné i z historického hlediska. V červnu 1941 sovětské hranice překročily německé síly, které byly méně početné než Rudá armáda. Navíc tento počet Němců by podle uvedeného vzorce rozhodně nestačil na okupaci SSSR s jeho 205 miliony obyvatel. Podle metodiky generála Pelze se tedy v případě operace Barbarossa zjevně nejednalo o vážně míněný útok, natož pak o snahu dobýt či zničit SSSR. Tedy v generálově podání tzv. Velká vlastenecká válka nebyla válkou, nýbrž pouze specifickým způsobem diplomatického vyjednávání, podobně jako jím uvedený aktuální příklad: „Šlo o to, že vlastně způsobem fait accompli, a vojenským způsobem, zajistí znění Minsk III.“ Tento převratný historický objev generála Pelze by si jistě zasloužil širší publicitu, zvláště pak v Rusku.
Ruská humanita jako nástroj vítězství
Při dalším pohledu do pelzovské alternativní reality se dozvídáme o ruském způsobu boje: „A nad tím vším je jeden požadavek, který je částečně humánní, a částečně velmi promyšlený: Ztratit co nejmíň vlastní síly. A když to bude trvat o něco déle, tak to nevadí.“ To by si však někdo mohl vykládat jako ukázku obav z provedení mobilizace, a proto hned v další větě generál Pelz cítí potřebu zdůraznit, že „.. prezident Putin má neustále takovou popularitu – mezi 70 až 85 procenty – že by si to z politických důvodů asi dovolit mohl.“ Tedy v případě pomalého ruského postupu nejde o žádnou slabost, o žádné obavy, nýbrž jen o čirý humanismus a snahu šetřit lidské životy.
Celé je to, jak jinak, součástí promyšlené ruské strategie: „V ruských plánech vyčerpávající války, anglicky war of attrition, je důležité zničit toho v průběhu času mlýnkem na maso co nejvíc, jak se říká – ničit co nejvíc síly nepřítele, ať už živé, nebo materiální – a přitom ztratit co nejmíň vlastních lidí. A to je vlastně ten postup, kteří Rusové aplikují. A součástí tohoto postupu je, že jim vlastně nezáleží na území. Oni vymění nějaké území, a ustoupí, pokud budou moct zničit hodně ukrajinských vojáků. Oni nepotřebují území, oni potřebují ničit armádu. Protože když zničí armádu, tak můžou území snadno obsadit znova.“
Tady se už se dostáváme k základu pelzistické dialektiky, kdy ruský, z vojenského hlediska neúspěšný, útok je důkazem ruské mírumilovnosti. A zároveň je i důkazem ruského vojenského mistrovství a ruské neporazitelnosti, jelikož každý ruský ústup vlastně představuje drtivou ukrajinskou porážku a je základem nevyhnutelného ruského vítězství. Tedy na podzim 2022 zasadila ruská armáda Ukrajincům drtivé údery u Charkova a Chersonu. V kontrastu s tím má k ukrajinské protiofenzívě z léta 2023 generál Pelz rozporný postoj (viz příslušná část předchozího textu) patrně také proto, že z pohledu jeho strategie byla pro Rusy relativně neúspěšná, jelikož se jim nepodařilo provést dostatečně rozsáhlý ústup.
Pomluvy imperialistické
Nyní však přichází na řadu avizované rozdrcení piklí „zlých západních imperialistů“ nezlomnou silou pelzistické dialektiky. Výše naznačená ruská mírumilovnost s nezištným humanismem je nechávají chladnými a tito naopak šíří perfidní dezinformace, že Rusko je motivováno imperiálními ambicemi. V rámci ČR to šíří například Tomáš Pojar v podobě teze, že ruská identita je ve své podstatě imperiální, a proto Rusko cítí potřebu se rozpínat či se o to alespoň snažit a, pokud tak nečiní, tak se začíná rozpadat (například zde). V citovaném rozhovoru to paní moderátorka shrnula výstižnou otázkou: „Pane generále, opravdu si myslíte, že to v nich může být jako v koze a že prostě nepřemýšlí ani strategicky, ani ekonomicky, ani vojensky, ani logicky, ale jen imperiálně?“
Taková otázka drze přirovnávající Rusko ke koze přirozeně generála dostane do varu a on rázně konstatuje: „To je úplná blbost – to nemůžu říct jinak.“ Pak to upřesní expertním výkladem: „Když bylo Rusko, to znamená Sovětský svaz, ve střední Evropě, tak to bylo proto, že se tam dostalo na základě naprosto nesmyslného počínání západních zemí od počátku první světové války přes Versailles, a přes vývoj ve třicátých letech, přestože americké firmy spolupracovaly s Němci. Radši skončím. To znamená, že Rusko se pod názvem Sovětský svaz dostalo do střední Evropy, protože chtělo ve střední Evropě vybudovat cordon sanitaire jako svou ochranu před Západem.“ Z toho vyplývá, že Rusko/SSSR ovládalo značnou část Evropy, ale to bylo jen v rámci hledání „ochrany před Západem“. A mohly za to samozřejmě „americké firmy“.
Pelzovské pojetí ruského antiimperialismu
Na následující odkaz ze strany moderátorky na článek z Armádních novin varující před ruskými imperiálními ambicemi, jež se týkají i členů NATO, generál obratem konstatuje, že Rusko žádné územní ambice nemá, neboť je v rámci svých současných (tj. po rozpadu SSSR) hranic plně saturované, což je poněkud překvapující ve srovnání s Putinovým klasickým označením rozpadu SSSR za „největší geopolitickou katastrofu“ 20. století. Ale kdo je Putin ve srovnání s generálním expertem Pelzem? Takže se dozvídáme: „Co si tedy myslí, že je Velké Rusko? Vždyť hranice jsou dnes prakticky totožné.“, a tedy: „Tak co chtějí? Co si v Armádních novinách myslí? Že Rusko chce obsadit dalšího? Zbytek Evropy nikdy nebyl Rusko.“ To je tedy jistě pozitivní zjištění pro řadu zemí, zejména pro Ukrajinu, Gruzii a Moldavsko.
Poté generál Pelz ještě dodává: „Ale říkat, že Rusko chce obnovit Velké Rusko, tak to možná ano, ale Rusko je zhruba v hranicích Velkého Ruska. Co mu chybí? Část Finska? Pobaltské země? Možná. A jinak nic.“ Zde se nabízí otázka, na čem je tento „expertně-generálský“ názor založen. V případě Pobaltí můžeme najít relativně početnou ruskojazyčnou menšinu, jejíž „potlačování“ by mohlo být důvodem pro „gesta dobré vůle“ a pro zahájení „diplomatického vyjednávání“, jaké generál Pelz popsal v předchozí části rozhovoru. Na druhou stranu však ve Finsku činí ruskojazyčná menšina cca jedno procento obyvatel a navíc není ani geograficky koncentrovaná. Tudíž se nabízí otázka, jaká „část Finska“ tedy v pelzovském světě Rusku chybí ke štěstí. Jako odpověď se nabízí možnost, že o žádné ruskojazyčné obyvatelstvo nejde a že hlavním důvodem je prostě skutečnost, že Finsko, stejně jako Pobaltí, bylo v minulosti součástí ruského impéria, tj. „jednou ruské území, navždy ruské území“. Což je ale v přesném protikladu s výše citovaným popíráním ruských imperiálních choutek…
Takže v podání generála Pelze tedy Rusko žádné imperiální ambice nemá a říkat to „je úplná blbost“, jakož i říkat, že by Rusko představovalo hrozbu pro země NATO. Jediné možné územní zisky, které by podle jeho názoru připadaly v úvahu, ačkoli by se samozřejmě nejednalo imperialismus či agresi (nýbrž by za to opět mohly „americké firmy“ či „počínání západních zemí“, viz výše), by byly vůči Pobaltí a vůči Finsku. Což jsou sice členové NATO, ale v pelzovské realitě to je naprosto logické a vůbec to není důvod pro nějaké obavy a natož pak pro nějaké posilování obranyschopnosti či obavy z Ruska.
Symetrická podstata pelzistické dialektiky
A komu to nestačí, ten se bude muset sklonit před genialitou pelzistické dialektiky. Již nám generál Pelz vysvětlil, že Rusko je velkoryse mírumilovné. A zároveň, že je drtivě silné a neporazitelné. O pár odstavců výše jsme se dozvěděli, že právě ta mírumilovnost je důkazem ruské neporazitelnosti, neboť představuje ve formě humánního vedení boje a „gest dobré vůle“ základ vítězné ruské strategie. Proto je z hlediska prezentované dialektiky zřejmé, že zároveň i ruská neporazitelnost musí symetricky být ultimátním důkazem ruské mírumilovnosti. Tímto dialektickým propojením je možné dospět k žádoucímu závěru, že ruské požadavky jsou skromné a spravedlivé (vzhledem k bezbřehé mírumilovnosti) a zároveň je jedinou reálnou možností jim vyhovět v plném rozsahu (vzhledem k neporazitelné síle).
Nepřekonatelná síla magické duality
Konkrétně přichází dramatické odhalení: „My si neuvědomujeme, že dneska je i NATO v Evropě rozhodně, výrazně slabší než Rusko.“ Škoda jen, že generál nedodá prostou skutečnost, které si i on sám (asi) je vědom, tj. že nejsilnější členové NATO se nachází mimo Evropu a že i dokonce samotná Evropa má z dlouhodobého hlediska potenciálně větší zdroje pro válečnou mobilizaci než Rusko (viz v předchozím článku použitá generálova převratná metoda mapující vojenskou sílu států na základě jejich rozlohy a počtu obyvatel). A rovněž by bylo zajímavé vědět, kolik ruské deklarované síly tvoří rekonstrukce staré sovětské techniky zaparkované desítky let v sibiřské tajze.
Takové otázky v pelzovské realitě neexistují a namísto nich se dozvídáme, vědeckou dialektikou podloženou informaci, že nejde jen o Evropu, nýbrž že Rusko je rovněž silnější než USA: „A opět se vracím k číslům: Myslím, že Rusko je dneska – teď zase dostanou někteří, kteří to budou studovat, kopřivku – vojensky nejsilnější, že je silnější, než Spojené státy – zrovna tak jako Čína už je silnější hospodářsky.“ Z toho tedy vyplývá, že Rusko je výrazně silnější než NATO, které tedy zjevně stále přežívá jen díky dobré vůli Ruska, jež by tuto alianci mohlo vzhledem ke své síle a neporazitelnosti kdykoli porazit a zničit. Pokud by někomu z čtenářů nedocházel logický závěr plynoucí z těchto odhalení, tak generál otevřeně konstatuje: „Takže si myslím, že Rusko by během několika týdnů – možná, to je můj odhad – dokázalo západní Evropu, nebo Evropu vojensky porazit, ale nikdy by nedokázalo s počty lidí, které má, dobytou, nebo poraženou zemi, obsadit. A proč by to tedy dělali?“
Pojar a jemu podobní by se mohli pokoušet zpochybňovat ruskou dobrotivost tím, že je Rusko aktuálně vázáno svým, jak jinak než vítězným, tažením na Ukrajině a muselo by si před případným dobytím Evropy dát pauzu na doplnění sil. Nad tím generál Pelz „klausovsky“ pozdvihá obočí: „A ještě bych se zachytil u jednoho takového moudra, které je tam obsaženo, že se bude muset Rusko obnovit, že bude potřebovat jenom několik let na obnovu.“ A obratem nabízí ten „správný“ pohled: „Oni neobnoví armádu. Oni jsou několikrát silnější, než byli před dvěma lety. Oni už teď jsou silnější.“
Tedy ve světě generála Pelze je Evropa fakticky vydána Rusku na milost a nemilost, neboť Rusko by ji dokázalo porazit a dobýt podle své libosti a pouze se nechce obtěžovat s její okupací. To staví Evropu do stejné pozice vůči Rusku, v jaké se nachází Ukrajina a kterou generál Pelz výmluvně zdůrazňuje výše, tj. Rusko ji ve své dobrotivosti nehodlá celou přímo obsadit, což však nevylučuje „denacifikaci“ a dosazení vlády „spolehlivých soudruhů“. Navíc by to vše Rusko klidně mohlo udělat hned, protože válka na Ukrajině pro něj nepředstavuje zásadní problém. Ale Rusko to neudělá, protože má vůči Evropě shovívavý pohled ve stylu: „Nech brouka žít.“ Vědecký důkaz pelzistické dialektiky je tedy kompletní a ruská neporazitelnost jasně potvrzuje úžasný rozsah ruské mírumilovnosti. A naopak.
Otázka na závěr
Rusko je tedy podle generála Pelze výrazně silnější než NATO, které mu je vydáno na milost a nemilost, což jej (Rusko, ale patrně i pana generála) naplňuje uspokojením a touhou šířit mír. V rámci myšlenkového experimentu můžeme na chvíli předpokládat, že to je pravda. Každopádně však jde o značně neobvyklý stav, neboť historie jasně ukazuje, že stabilita ve vzájemných vztazích a mírové soužití, za které generál Pelz tolik pléduje, byly vždy výrazně pravděpodobnější a trvaly déle ve stavu mocenské rovnováhy mezi v zásadě stejně silnými subjekty. A naopak výrazný nepoměr sil často přispíval ke vzniku konfliktů iniciovaných zpravidla silnější stranou. V této souvislosti je zajímavé, že od generála Pelze neslyšíme nic o tom, že by se Česká republika a další státy potenciálně se nacházející v hledáčku ruského „mírového úsilí“ měly pokusit snížit svou zranitelnost zmenšením onoho riskantního nepoměru sil, tj. zvětšením své obranyschopnosti a zbrojením. Naopak pelzistická dialektika se snaží nás přesvědčit, že Rusko je „jiné a lepší“, že je natolik extrémně mírumilovné a neporazitelné, že by mělo být našeho „srdce šampion“ a jedinou zárukou bezpečí je se k němu oddaně přivinout a splnit mu každé přání. Z toho zbývá odpovědět už jen jednu otázku: Součástí jaké armády se cítí být „generál“ Pelz?
Dodatečná poznámka: Generál Pelz jako nástupce Miloše Zemana
Tento text byl už napsán a připraven ke zveřejnění, když tu náhle zasáhla vyšší moc přímo z Ruska. Při svém hlásání drtivé ruské převahy nad NATO se tak generál Pelz střetne se stejnou překážkou jako i jiný „neomylný velikán“, Miloš Zeman. Ten také kdysi tvrdil, že na odtržení Krymu se nepodíleli ruští vojáci a že „zelení mužíci“ v nejnovější výstroji ruské armády se rekrutovali pouze z řad místních nadšenců nakupujících v army shopech. A tvrdil to tak dlouho, až jednoho dne Putin zapojení ruských vojáků nejen potvrdil, ale dokonce tyto vojáky následně i za krymskou akci vyznamenal. To je ukázka známého paradoxu, kdy proruští fanoušci na Západě jsou ve svém propagandistickém zápalu tak radikální, že jsou k smíchu i samotným Rusům. Po zveřejnění výše nastíněné pelzovské přednášky o převaze Ruska nad NATO potvrdil jeho platnost i sám Putin, když konstatoval, že Rusko je výrazně slabší než NATO, a proto si nemůže dovolit jít proti němu do konfliktu. Zdá se tedy, že do elitní skupiny propagandistické „hvězdné pěchoty“ se vytrvalým úsilím propracoval i generál Pelz. Ale kdo ví? Třeba se jedná o další mistrovský tah „geniálního šachisty Vladimíra“, jemuž lze porozumět pouze při intenzivní aplikaci pelzistické dialektiky. Anebo při použití historicky prověřené zásady: „Útok ze strany Ruska nehrozí, dokud Rusko neprohlásí, že nic takového nehrozí.“
Editační poznámka: Přímé citace z rozhovoru páně generála jsou kurzívou. Samotné uvozovky označují jiné citáty, parafráze, specifické termíny či prostou ironii.
