Regulací není nikdy dost. A když jich je docela dost, může jich být ještě víc. Třeba na trhu s potravinami.

Ministr zemědělství Jiří Milek oprašuje myšlenku na minimální podíl českých potravin na pultech velkých obchodních řetězců.

Cílem je chránit domácí výrobce před zahraniční konkurencí a zajistit potravinovou soběstačnost u těch potravin, které můžeme vyrobit sami. Opatření je také vykládáno jako způsob, jak dodat spotřebiteli kvalitní potraviny. Jako kdyby čeští potravináři měli na kvalitu patent a jako kdyby vždy platilo – co je české, to je dobré.

Když to nejde po dobrém…

Pomoci českým potravinářům měla už pravidla pro označování českých potravin logem s vlajkou a definicí „Česká potravina“ zavedená před dvěma lety. Byla založena na tom, že Češi jsou při nákupech patrioti, jako třeba Němci či Rakušané.

Zatím nepomohla. A tak podle zásady „když to nejde po dobrém…“ by české potraviny měly být ve velkých obchodech povinně.

A když ani tato regulace nepomůže? Pak nejspíš nezbude než zavést povinné nákupy českých potravin. V takovém případě nebudou inspektoři chodit do supermarketů, ale k vám domů – do vaší ledničky!

Nemalujme ale čerta na zeď a vraťme se k řetězcům. Jak vysoký by měl být podíl českých potravin na tržbách? Potravináři chtějí dvě třetiny až osmdesát procent.

Milek ale upozorňuje, že nejdřív musíme oživit chovy prasat, abychom na tyto podíly vůbec dosáhli. Na trable s čuníky ostatně ministři zemědělství poukazovali už dříve.

Ta prasata zabila konkurence!

*****************

Připlatíme si

Administrativně by předepsaný podíl českých potravin v obchodech mohl českým zemědělcům a výrobcům potravin pomoci. Ale jak kterým. Některé by naopak mohl poškodit.

Co kdyby evropské země v odvetě začaly klást českým potravinám nejrůznější byrokratické překážky pro vstup na své trhy? Za situace, kdy vývozy potravin z Česka (stejně jako dovozy) stoupají, by to mohlo exportéry ohrozit.

Spotřebitel by povinné české potraviny odnesl v každém případě. U některých potravin, kde jejich výroba nedokáže pokrýt poptávku, by se nabízený sortiment zúžil. Důsledkem by byly vyšší ceny.

Stejný dopad by měla také další regulace, kterou ministr Milek plánuje: Minimální marže. Řetězce by tak nesměly prodávat potraviny v akcích za nižší ceny, než jsou ceny výrobní.

Už teď přitom ceny potravin v Česku rostou rychleji než domácí inflace. Loni v prosinci inflace dosáhla meziročně 2,5 procenta. Ceny potravin se zvedly o 3,3 procenta.

Co na to Brusel?

Omezení prodeje zahraničních potravin v českých řetězcích by pochopitelně neušlo pozornosti Evropské komise – strážkyně unijních smluv a pravidel vnitřního trhu.

Jistě, unijní trh s potravinami není kdovíjak svobodný, jednotlivé státy chrání své výrobce netarifními bariérami. Přijímají se ale pro konkrétní výrobky a zpravidla na krátkou dobu.

Předpis upřednostňující domácí potraviny před dovezenými pomocí kvót pro řetězce by byl pořádným zářezem do vnitřního trhu. Že by pro něj Evropská komise neměla pochopení, lze odhadnout už z její reakce na slovenskou normu, která před pěti lety uložila obchodům povinnost informovat u vstupu do prodejen o podílu tuzemských potravin na celkových tržbách z potravinářského zboží.

Komise namítala, že je překážkou volného pohybu zboží. Normu, která se vztahovala na prodejny s ročním obratem deset milionů eur a vyšším, tak slovenská vláda loni zrušila.

Čísla, která nesedí

Česká vláda do svého programového prohlášení začlenila větu: „Chceme dosáhnout co nejvyšší soběstačnosti ve výrobě co nejširšího spektra základních potravin.“

Soběstačností je také obhajován plán na minimální podíl českých potravin v obchodech. Co se ale skrývá za pojmem „co nejvyšší soběstačnost“? Má to být 60 nebo 90 procent podílu domácích potravin? Měli bychom snad být znepokojeni, když potravinářská komora vyhlašuje poplach a upozorňuje, že Češi jedí víc než polovinu sýrů, másla a vepřového z dovozu?

Agrární analytik Petr Havel upozorňuje, že soběstačnost se nemůže počítat tak, že se změří, kolik procent domácí spotřeby se doveze a zbytek toho, co sníme, se prohlásí za soběstačnost. Česko zemědělské komodity vyváží. A tak potravinová soběstačnost by měla vycházet z toho, kolik se té které komodity doma vyrobí.

Havel dává za příklad export syrového mléka. V Česku se ho vyprodukuje víc, než spotřebuje. Potravinářská komora upozorňuje, že se k nám dováží 40, 50, ale i víc procent mlékárenských výrobků, nikde však neuvádí, kolik těchto výrobků je z českého mléka.

A proč bychom vůbec měli být znepokojeni tím, že nejsme v potravinách soběstační? Jsme průmyslový, nikoli zemědělský stát. Navíc obchodujeme na vnitřním trhu Evropské unie, v oblasti bezcelní směny zboží mezi státy.

Anebo snad prozíravá vláda vyhlášením minimálního podílu českých potravin v supermarketech chce zemi připravit na czexit?