Problémy se solární energií ublížily obnovitelným zdrojům energie jako celku

Vlny nekritického obdivu střídané obdobím totálního odsouzení - tak lze bohužel stručně popsat postoje naší společnosti i politiků k obnovitelným zdrojům energie (OZE). Není to zřejmě pouze problém současnosti, jinak by nebyla vtělena charakteristika tohoto rysu české povahy do lidového rčení "ode zdi ke zdi".

A není to také postoj ryze český - výsledky obdobného přístupu nejdeme i v politice EU, třeba v oblasti biopaliv.

Ta totiž před časem administrativně změnila původně povinný závazek členských zemí Unie dosáhnout do roku 2020 desetiprocentního podílu biopaliv na trhu pohonných hmot. Stalo se tak pod tlakem argumentů, podle nichž se kdysi deklarovaná pozitiva biopaliv, například vyšší šetrnost k životnímu prostředí oproti klasickým palivům, ukázala jako naprosto scestná. Pěstování původně potravinářských plodin k technickým účelům se navíc podílelo na růstu cen pozemků, zemědělských surovin i výsledných potravin. Unie tak z desetiprocentního závazného podílu udělala pětiprocentní.

Co je ale podstatné - administrativní rozhodnutí takového kalibru je naprosto nelogické za situace, kdy se má stejného "přírodního" cíle dosáhnout v geograficky a klimaticky tak rozdílném území, jako je Evropa, zahrnující teplé a kamenité Řecko i studené a zalesněné Švédsko. Možnost, aby byly respektovány lokální podmínky a reálný, dobrovolně vysoký závazek k podílu biopaliv, EU ve svém pojetí nebere v úvahu ani nadále.

Stejný přístup "všechno, nebo nic" volí nyní naši politici v případě OZE. Skutečnost, že se naše země stala téměř přes noc světovou velmocí ve využití solární energie, paradoxně zatemnila mnohým rozum, takže nyní jsou kromě fotovoltaiky za katrem další možnosti využití OZE, ačkoli by byl jejich přínos nejen energetický, ale skutečně ekologický s možností reálně naplňovat obecný rozvoj venkova. A nejen jeho.

Modelovým příkladem jsou bioplynové stanice, které jsou v myslích politiků, energetiků i laiků ztotožněny s lány širokořádkové plodiny kukuřice, zvyšující v krajině rizika vodní i větrné eroze a v důsledku toho zvyšující intenzitu lokálních povodní. Takové bioplynky poškozující krajinu i majetek státu, obcí i konkrétních lidí, jsou skutečně nehodné jakýchkoli typů podpor. Je ovšem třeba připomenout, že vznik těchto subjektů byl umožněn právě nastavením pravidel pro jejich existenci.

Není však bioplynka jako bioplynka. Již dříve jsem upozorňoval na to, že například pro zemědělství mohou být správně strukturované bioplynové stanice ekonomickým, ale i ekologickým přínosem. Stát se tak může v případě, že tyto bioplynky budou plnit roli "uklízeče krajiny", tedy roli při likvidaci odpadů z živočišné produkce, a vyprodukovaná energie bude využita lokálně, k energetické soběstačnosti konkrétních podniků nebo třeba obcí. Společnost by v takovém případě prakticky vůbec nepocítila nějaký nárůst cen elektřiny, což je již dávno spočítáno. Naopak - ekonomický přínos bioplynek by mohl zlevnit celou řadu zemědělských produktů, zejména pak ale tuzemskou zemědělskou živočišnou produkci. Ta je v dlouholetém útlumu a všichni se domnívají, že je třeba dosavadní trendy zastavit. Jedním ze systémových nástrojů je přitom podpora produkce bioplynu, který lze v malých provozech vyrobit a zároveň zlikvidovat zemědělský, ale i potravinářský či komunální odpad. Nejde ale jen o podporu chovu hospodářských zvířat. Snížení nákladů na energii, kterou si podnik vyrobí sám likvidací odpadu, může významně pomoci třeba tuzemské produkci květin nebo v systémech intenzivní produkce sladkovodních ryb. Stejně tak ale i při pěstování ovoce a zejména zeleniny. Prostě všude, kde je třeba rostlinám či živočichům topit, protože v našich klimatických podmínkách je skutečně teplo jen pár měsíců v roce, což výrazně snižuje efektivitu pěstování a chovu čehokoli, co ke svému vývoji teplo potřebuje.

Nejen bioplynky jsou ale v současné době ve zmíněné klatbě. Na krátkozrakost zatímního návrhu novely zákona o podporovaných zdrojích energie nedávno upozornilo i Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK). Novela totiž nepočítá ani s podporou výroby energie, která je vázána v kalovém plynu v čistírnách odpadních vod (ČOV). Kalový plyn přitom nevzniká na ČOV cíleně jako v bioplynkách, ale samovolně jako vedlejší produkt anaerobní stabilizace čistírenských kalů, která snižuje množství produkovaného odpadu a odpad zároveň hygienizuje. Tuto energii z kalového plynu buď využijeme, nebo ji budeme bez užitku spalovat, jako tomu bylo ještě zhruba před deseti lety.

Nevyužití energetického potenciálu ČOV ale není ten největší problém. Daleko podstatnější je dopad tohoto opatření do jejich nákladů. Ne každý ví, že výroba energie z kalového plynu zásadně snižuje náklady na provoz ČOV, z nichž některé se díky tomu blíží ke stoprocentní energetické soběstačnosti díky existenci takzvaných kogeneračních jednotek. Pokračující podpora této formy OZE by přitom stát prakticky vůbec nezatížila i proto, že takových jednotek není zas tak moc a nemají z obecného hlediska prakticky žádný energetický podíl. Z pohledu ekonomiky konkrétní ČOV je ale podpora produkce bioplynu z kalů významná, přičemž platí, že bez ní se nevyplatí vlastní energii vyrábět. To podle všeho v praxi povede k postupnému odstavování kogeneračních jednotek z provozu a k ukončení takzvaného kalového hospodářství. Kaly z ČOV tak skončí v různých typech kompostáren či skládek a vyšší náklady na provoz ČOV se promítnou do cen vodného a stočného.

Jak v tomto případě, tak v případě nepodpory "uklízecích" bioplynek je vhodné připomenout tentokráte správný tlak EU na podstatné snížení skládkování jakéhokoli odpadu, přičemž v případě nedodržení příslušných časových harmonogramů hrozí členským zemím výrazné sankce. ČR přitom své závazky nedodržuje již dnes. Jak je ale chceme dodržovat při navrhované legislativě v budoucnosti?

LN, 17.5.2013

Autor je agrární analytik