Zdanění hazardu musí odrážet rizikovost hraní, mít měřitelné výsledky a sledovat komplexní strategii

Diskuse o daňovém balíčku, který aktuálně senát vrací do sněmovny s připomínkami, je tentokráte zároveň velmi zajímavou diskusí o závislostní politice. Vyjma toliko diskutovanému tabáku nebo alkoholu totiž zákon mění i režim zdanění hazardních her. Evoluce navrhovaných sazeb u zdanění hazardu je velmi zajímavá, zejména v kontextu toho, jak se v ní pere zájem fiskální a zájem paternalismu státu s argumenty reflektujícími názory adiktologické odborné veřejnosti.

Vládní návrh počítal s tím, že se zvýší sazba zdanění u kurzových sázek a totalizovaných her (23 % => 25 %) a loterií (23 % => 30 %), přičemž technické hry (automaty) měly zůstat nedotčeny. Rozpočtový výbor navrhl neměnit sazby z kurzových sázek, totalizovaných her a loterií, zato u technických her zvýšit sazbu na 38 %. Ve sněmovně však došlo pozměňovacím návrhem k tomu, že se sazba u loterií zvýšila na úroveň zdanění technických her (35 %), což vyvolalo ostrou kritiku odborné veřejnosti. Nyní senát vrací s doporučením, aby se u prvních dvou skupin her s nižší škodlivostí sazba ponechala na stávající úrovni.

Z pohledu ekonomie regulace patří diskuse o zdanění závislostí k těm nejzajímavějším. Pohled fiskální jde totiž velmi často proti pohledu adiktologickému – mírné růsty sazeb sice neovlivní prevalenci, ale znamenají kontinuální růst výnosů do státního rozpočtu. Skokové zvýšení sazeb sice prevalenci snižuje, ale velmi často snižuje i výnosy do státního rozpočtu – nejen s ohledem na fakt, že řada ekonomických subjektů významným impulzem rozhodně změnit své jednání, ale také kvůli tomu, že se s rostoucím zdaněním oficiálního trhu zvyšuje riziková prémie trhu ilegálního. Míra neočekávaných překvapení ze skutečných dopadů daňových změn je přímo závislá na tom, jak kvalitně si úředníci připravující zákon udělali domácí úkol v podobě matematického cvičení obsahujícího modelování různých scénářů vývoje, citlivostní analýzu pravděpodobností vývoje, analýzu elasticit nabídky a poptávky nebo právě prognózu transferu uspokojování preferencí ve stínové ekonomice, na což navazuje financování dalších složek kontrolních mechanismů státu (policie, celní správa…).

Analýza dopadů regulace je něco, co České republice vůbec nejde. Nejen analýza ex-post, ale také analýza ex-ante. Systematická činnost komise pro hodnocení dopadů regulace (RIA) bohužel „tam nahoře“ nenašla pochopení a jen paběrkuje. Odhady fiskálních dopadů jsou z časových a dalších příčin jen pouhým zlomkem toho, co by měla skutečná systémová analýza obsáhnout. A vlivem překvapujících pozměňovacích návrhů, třeba jako byl ten, který zčistajasna „napálil“ sazbu u loterií, tedy nejméně rizikových her, na úroveň automatů, tedy nejvíce rizikových her, tato analýza dopadů chybí naprosto zcela.

Pak se není co divit, že závislostní politika státu připomíná často – za skřípění zubů odborníků uvnitř státní správy i vně státní správy – pohádku, v níž kočička s pejskem vařili dort. Lepší než zvyšovat daně „od oka“ je samozřejmě nezvyšovat je vůbec. Pečlivě celý sektor zanalyzovat a pak navrhnout komplexní strategii, který bude stát na třech pilířích:

I. Odrazí ve výši daně rizikovost hraní, která se – třeba vlivem regulace nebo nástupu internetu – velmi rychle mění.

II. Bude obsahovat zcela konkrétní a měřitelné cíle, které mohou mít podobu fiskální („zvýšíme výběr daně o…“) nebo adiktologickou („snížíme prevalenci/objem prosázených peněz/počet patologických hráčů o…“), ale nikdy ne 100% obojí

III. Bude předvídat, jak se změna režimu o jednoho typu hry projeví v jiných režimech, včetně stínové ekonomiky, a připraví na tento vývoj všechny zainteresované subjekty.

Autor je ředitelem výzkumu v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA).