Přiznám se, že jsem na to zůstal koukat s otevřenou hubou (čtenář promine jistou expresivnost výrazu). Pojďme se společně pokusit celou problematiku rozebrat a dopídit se způsobu řešení, který by měl šanci na úspěch.

Je celkem nesporné, že celá současná (zatím) finanční krize vznikla díky politice levných peněz, prosazované FEDem pod křídly Alana Greenspana, jež byla mohutně podporována vládnoucími administrativami USA, a to jak republikánskými, tak demokratickými. V tomhle směru si skutečně americké politické strany nemají co vyčítat. Mechanismus je poměrně snadno vysvětlitelný – dostupnými úvěry za nižší než tržní úrok je podnícen investiční boom a peníze jsou utráceny za projekty, které by se v podmínkách tržní úrokové míry nikdy nemohly vyplatit. To se týká jak podnikatelských subjektů, tak obyvatelstva. „Nevaž se – odvaž se“ se stává heslem dne. Zadlužení je moderní, spoří jenom troubové. V praxi se tato politika projevuje podnícením poptávky v oblastech, kde hraje úvěrové financování klíčovou roli – nemovitosti, automobilový průmysl, strojírenství a burza. Obrovské balíky „volných peněz“ poletují světem a táhnou nahoru ceny, především ve zmíněných odvětvích.

Zde dochází k zajímavému paradoxu – pokud se zdražují v obchodech rohlíky nebo textil, je to považováno za katastrofu a centrální banky nastupují v plné zbroji do boje s inflací. Pokud však rostou ceny nemovitostí, strojírenských zařízení a zvláště akcií, jsou všichni spokojeni a je to vydáváno za znak žádoucí konjunktury. Zvláštní kapitolou jsou pak mzdy, jejichž růst, i když naprosto odtržený od růstu produktivity, je dokonce zbožněným cílem hospodářské politiky. Absurdita tohoto způsobu uvažování zvláště vynikne, uvědomíme-li si, že rohlík, salám, televizor, montážní linka, dům, akcie i mzda jsou z ekonomického hlediska rovnocennými komoditami na trhu a není žádný důvod považovat zdražení služeb (mzda je v podstatě platba za poskytnutou službu), nemovitostí nebo akcií za blahodárné, zatímco zdražení rohlíků za zhoubné.

Bankovnictví částečných rezerv, díky němuž může být úvěrová expanze nastartována, má tu vlastnost, že „virtuální“ peníze, generované bankami na základě rezerv, zase zanikají okamžikem splacení dluhu, čímž se bance otevírá možnost dalšího použití rezerv k poskytnutí nových úvěrů. Problém vznikne v okamžiku, kdy úvěry nejsou splaceny, neboť další není možno na základě stávajících rezerv poskytnout.

A tím se dostáváme k dnešní situaci. Problémem není „nedostatek likvidity“, „špatná aktiva“ atd., to všechno jsou pouze důsledky. Prapůvodní příčinou potíží jsou investice uskutečněné za levné peníze ve víře, že cenová struktura se nezmění a úvěrový boom bude pokračovat do nekonečna. Cenová struktura se však zákonitě změnila – zdroje byly odčerpány do investičních odvětví a v oblasti spotřebního zboží nebo i surovin a mezd a zvláště akcií se naplno projevila inflace (zkuste si spočítat, kolik jsou „jen“ 3% ročně během třeba 5 let – je to cca 16 % nárůst). Původní kalkulace příjemců úvěrů najednou nějak nevycházejí a ukazuje se, že v mnoha odvětvích je nadbytek výrobních kapacit bez jakékoli šance na jejich využití.

To je zásadní problém, se kterým se utkáváme. Majitelé nadbytečných kapacit nejsou schopni splácet úvěry, bankrotují, s nimi se vezou banky, které ony nešťastné úvěry poskytly, atd. atd. V podmínkách volného trhu by nastala katarze rychle – proběhly by bankroty, zbytečně vázané zdroje by byly uvolněny a poměrně rychle by byla nastolena nová rovnováha.

Něco jiného však navrhuje Paul Krugman za nadšeného aplausu politiků a dalších pachatelů dobra. V podstatě navrhuje sebrat lidem peníze, těmito penězmi doplnit (případně navýšit) nedostatečné bankovní rezervy a odstartovat další kolo úvěrové expanze. Která za pár let nevyhnutelně skončí ještě větší krizí, neboť pravá příčina potíží zůstane zakonzervována a situace bude naopak ještě horší. Vlády totiž peníze nevydělávají, disponují pouze těmi penězi, které si buď vypůjčí v systému frakčního bankovnictví (inflační peníze), nebo seberou lidem přímo formou daní. Vezmeme-li v úvahu, že inflace je jen jinou formou zdanění, musíme dospět k logickému závěru, že daňoví poplatníci to všechno budou platit v každém případě, jen v různém čase. Sebereme-li ovšem panu Harrisovi, panu Schmidtovi nebo panu Novákovi část jeho výdělku, abychom ji mohli dát výrobci, jehož zboží pan Harris, pan Schmidt a pan Novák nepotřebují (protože jinak by mu své peníze dali přímo), zabráníme tím těmto pánům nakoupit zboží a služby, o které mají zájem, a zároveň připravíme o peníze např. výrobce oděvů, u něhož si pan Harris nekoupil kabát, výrobce hodinek, které si nemohl koupit pan Schmidt a kadeřníka, ke kterému nešla paní Nováková. Společnost jako celek nezíská nic a pánové Harris, Schmidt a Novák budou naštvaní.

Jaké pro nás z uvedeného vyplývá řešení? Navrhuji rozdělit problém na dvě části – za prvé minimalizace současných škod, za druhé jejich prevence do budoucna.

Minimalizovat současné škody aniž bychom způsobili větší problémy v budoucnu lze v podstatě jediným způsobem – nechat lidem co největší část jimi vydělaných peněz, aby je mohli dát přímo výrobcům za zboží dle svých preferencí, případně přímo bankám, pokud si přejí spořit. Krátce řečeno – razantně snížit daně a ještě razantněji omezit výdaje státu. Maximálně omezit možnosti politiků nakládat s našimi penězi. Jako bonus získáme prostředí méně náchylné ke korupci a klientelismu.

Prevencí do budoucna je pak úplné opuštění nekrytých peněz a z toho vyplývající postavení frakčního bankovnictví (bankovnictví částečných rezerv) mimo zákon.

A hlavně, dnes i v budoucnu, by si všichni bez výjimky měli uvědomit, že stát i všichni ostatní pachatelé dobra svými intervencemi nikdy a nikde nemohou ekonomice prospět, mohou jí pouze uškodit. Pokud si lidé vezmou z krize toto poučení, díky Bohu za ni.