Evropská unie se dohodla na klimatickém balíčku a premiér Topolánek zářil spokojeností, protože vydupal pěkné ústupky pro ČEZ. Je fajn, že energetický mamut ušetří, zvláště, když dvě třetiny těchto úspor jdou státu jako dvoutřetinovému vlastníkovi do kapsy. Ke spokojenosti však má daňový poplatník hodně daleko.

Naplánované snížení emisí kysličníku uhličitého o dvacet procent vyžaduje podle dřívějších odhadů investice v rozsahu zhruba jeden a půl bilionu korun. Přitom pořád nevíme, k čemu nám tahle opravdu poněkud drahá sodovka bude. Přínosy takto nákladných opatření nebyly ani jednou jedinkrát diskutovány.

Bojujte s oteplováním, plaťte a na nic se neptejte, řekli nám pánové premiéři a prezidenti.

Leč někteří drzouni se ptají, za co mají platit ta tři eura týdně. Evropské emise CO2 činí patnáct procent světových emisí. Platíme tedy jeden a půl bilionu za to, že světové emise budou v roce 2020 o tři procenta nižší? O kolik bude světový oceán chladnější ve srovnání s tím, když nebudeme dělat vůbec nic? O tisícinu stupně Celsia? Nebo o dvě? Ani to nám nejsou schopni ti, kteří nám berou tak gigantickou sumu z peněženek, sdělit. Jaký to má opravdu význam kromě gigantického útoku výrobců ekonomicky neefektivních technologií na veřejné peníze?

I kdyby bylo opravdu nutné něco dělat s kysličníkem uhličitým, není náhodou několikanásobně efektivnější vynaložit peníze na ochranu tropických pralesů před vypalováním, během něhož stoupá k oblakům více CO2, než vyprodukují USA? Nebo co takhle zvýšit objem zelené hmoty, která CO2 absorbuje? Nebylo by lepší změnit způsob hospodaření v zemědělství? I takové studie, které dokazují zásadní vliv zemědělství na množství kysličníku uhličitého v atmosféře, existují, ale neoperují s nimi zástupci finančních institucí, které utopily miliardy eur a dolarů v nákupu ztrátových zelených firem a firmiček vyrábějících větrníky či fotovoltaické panely.

Nehledě na to, že takzvaný konsenzus o tom, že se vlivem působení člověka planeta otepluje stále více, připomíná „vědecký“ konsenzus z dob Giordana Bruna, a to nejen způsobem prosazování. Vědecké kapacity dokazující, že jsme zřejmě na prahu malé doby ledové, jsou upalovány naštěstí zatím jen mediálně. Mimochodem Bruno byl, z dnešního pohledu dosti signifikantně, upálen v Římě na náměstí Květin. Pěkná zelená symbolika.

Není recese jako recese Tenhle balíček by se měl zřejmě místo klimatický jmenovat klimakterický, protože je jasným dokladem, že tahle Evropa už žádnou rozumnou myšlenku opravdu neporodí. A nejlepší intelektuální roky má za sebou zřejmě i naše ČSSD. Její protikrizový balíček buď opisuje zahraniční omyl, kterým je snížení daně z přidané hodnoty, nebo rovnou přichází s celosvětovými ekonomickými unikáty, jako je zvýšení přímých daní či zafixování kurzu měny v době recese.

Bohuslav Sobotka ještě přednedávnem nesouhlasil se snížením daně na benzin či naftu s logickým zdůvodněním, že si ty peníze nechají pumpaři v kapse, nyní hodlá navrhnout snížení DPH na potraviny, léky, knihy, noviny a podobně z devíti na šest procent a věří, že to oživí poptávku. Těžko říci po čem. Zatím se nikde na světě neukazuje, že by lidé kvůli krizi polykali méně rohlíků či brufenu. Stálo by to výpadek rozpočtových příjmů v řádu desítek miliard korun, ale že by zlevnění knih, rohlíků a léčiv kompenzovalo čtyřdenní pracovní týden v mladoboleslavské Škodovce? To si nejspíše nemyslí ani hlavní ekonom ČSSD a vůdce evropské kandidátky docent Havel. Ale Tesco, Zentiva či podobné společnosti, které by na této hlouposti vydělaly, by mu mohly přispět na kampaň. Za snahu. Ale možná jsou naši socialisté v době předvánoční jen trochu rozverní a žertují. Nakonec není recese jako recese.

MfD, 15.12.2008