Jsme součástí Evropy a chceme jí být. Je v našem bytostném zájmu, aby evropské země prosperovaly, aby byly mezi nimi harmonické vztahy. K tomu však společná měna euro, založená jako politický projekt, nepřispívá, spíš naopak.

Euro rozhodně není nějaká špatná, potácející se měna ztrácející svou hodnotu jako venezuelský bolívar, turecká lira nebo rubl. Je to však nástroj, který nepřispívá k evropské spolupráci. Je to bohužel nástroj vyvolávající problémy, které by bez něj nebyly. A nejsou to problémy triviální.

Už nejméně dekádu je jasné, že stávající forma evropské spolupráce v EU není optimální. Nejde již jen o ojedinělé výkřiky extrémistů. Pomalu to začíná připouštět více a více odborníků i mainstreamových politiků. Původní model spolupráce, odbourávání administrativních překážek a úspor z rozsahu, byl nahrazen centralizačním modelem, kdy se obrazně řečeno nepostupuje metodou nejmenšího společného jmenovatele.

Jedním ze symbolů tohoto problému EU je společná měna euro. Ta měla přinést našemu kontinentu blahobyt, rozvoj, zmenšení rozdílu mezi bohatými a chudšími regiony. Euro bohužel nebylo založeno, ani nefunguje na striktně ekonomickém základu, ale je ryze politickým projektem, který z dobré myšlenky vytváří ďábelský nástroj.

Co se reálně stalo? Euro není neutrální produkt, má své vítěze i své poražené.

Těmi poraženými jsou státy jižní Evropy. Pro ně je euro příliš tvrdá měna, slabší výkonnost své ekonomiky nemohou vyrovnat poklesem kursu. Nejde jen o mnohokrát zmiňované Řecko, které je dnes jen zdánlivě vyléčeným mužem, ve skutečnosti skrytě zkrachovalým státem na kapačkách. Kdo z nás věří pohádce, že dalších 40 let bude mít přebytkový rozpočet a bude pořád splácet? Jde i o další země jihu Evropy. Kdysi rozpočtově zodpovědné Španělsko, nyní zadlužené až po uši. Jde i o Portugalsko, jde o Itálii, která ještě v roce 1990 vyvážela do Německa více, než odsud dovážela, a jde i o Francii.

V Řecku zemřel průmysl dříve, než pořádně stačil vzniknout. V Itálii i ve Francii průmyslu ubývá.

A pak je zde jeden veliký vítěz eura i celé evropské integrace. Tím je Německo. Protože pro něj je euro slabší měnou, než by byla marka, a hlavně se slabší země nemohou bránit devalvací kurzu své měny. Německo má tedy ohromnou exportní výhodu. Bez kurzového vyrovnání byla jihoevropská výroba nahrazena německou. Německo má nejvyšší obchodní přebytek na světě, větší než Čína.

Není v našem zájmu, aby rostly rozepře mezi jednotlivými členskými zeměmi EU. Není v našem zájmu, aby jižní členské země EU strádaly, aby se z nich stávaly státy plné problémů, aby z nich odcházeli mladí a vzdělaní lidé, aby v nich hrozily politické turbulence.

A k těmto všem problémům bohužel společná měna euro přispívá měrou vrchovatou.